Výstava je instalována v nejlépe situované výstavní síni Evropského parlamentu v Bruselu, je přehledná, v podstatě vystihuje celou šíři problematiky krutovlády komunistického režimu.

Organizátorům, poslancům za ODS v Evropském parlamentě, patří veliký dík za to, že umožnili tuto výstavu, včetně vydání průvodní publikace, uskutečnit a realizovat ji v období vzpomínky na výročí popravy Milady Horákové. Výstavní panely zcela názorně v širokém spektru dokumentů ukazují, jaké nebezpečí komunizmus stále představuje.

Hlavní úvodní projev měl poslanec EP, bývalý primátor Brna, Petr Duchoň, jemuž je problematika blízká, protože je velký příznivec početné muklovské rodiny. Další projev měl místopředseda EP Miroslav Ouzký. Za delegáty KPV promluvil Zdeněk Křivka, bývalý politický vězeň komunistického režimu. Oslovil přítomné z pozice politického vězně, jenž zakusil persekuci na sobě. Ve svém projevu nastínil možnou perspektivu evropského vývoje bez komunizmu.

Bylo nás 27 členů KPV ČR, z poboček Konfederace z královéhradeckého kraje, olomouckého a brněnského kraje, kteří jsme se vernisáže zúčastnili a měli jsme mimo jiné možnost seznámit se s vnitřními prostorami EP.

Byli jsme i překvapení, že se areál EP stále rozšiřuje tak, aby vyhověl plně rostoucím nárokům agendy a naplňování ideálů, které budování evropské demokracie přináší. Naše návštěva proběhla ve dvou pracovních dnech, do kterých byla zahrnuta prohlídka prostorů EP, návštěva Pražského domu v Bruselu, samotná prohlídka centra Bruselu a seznámení se s některými pracovníky na velvyslanectví České republiky v Bruselu.

Při vernisáži výstavy jsme měli možnost promluvit se všemi europoslanci, účastníky vernisáže za ODS, čeští poslanci z jiných politických stran se výstavy nezúčastnili. Krátký záběr z Bruselu promítla i Česká televize následující den v odpoledních zprávách.

Pro nás to byl nezapomenutelný zážitek z kvalitní výstavy a perfektní organizace všech doprovodných akcí, byl zde zřejmý srdečný a upřímný zájem o dané téma ze strany jak autorů-poslanců, tak i jejich všech spolupracovníků-asistentů.

Naše účast byla rozvržena do 4 dnů včetně odletu a příletu zpět do vlasti, a to od 25. června do 28. června 2006. Záměr, který vzešel ze strany Oldřicha Vlasáka, převést na podzim výstavu do České republiky byl přijat hradeckou delegací s tím, že tuto výstavu budeme v Hradci Králové realizovat, aby si ji mohli prohlédnou i ti, kteří neměli stejnou možnost jako my.

B. Robeš a Z. Kovařík

V EP začala výstava o třetím odboji v Československu

Brusel 27. června (zpravodaj ČTK) — Odboj proti komunistickému režimu v Československu v 50. letech připomíná expozice, která byla dnes zahájena v sídle Evropského parlamentu v Bruselu. „Je dobře, že ta výstava je právě tady, protože západní Evropa je o těchto věcech jen minimálně informovaná,“ řekl novinářům Zdeněk Křivka z Konfederace politických vězňů.
„I když výstava nemůže odhalit celou skutečnost, otevře dveře k poznání o době, která stírala rozdíl mezi dobrem a zlem a mezi pravdou a lží,“ řekl osmdesátiletý Křivka z Brna. Je jedním z 27 politických vězňů, kteří se vernisáže v Bruselu zúčastnili.
Expozice se věnuje kořenům nástupu komunismu v tehdejším Československu, struktuře represivního aparátu a jeho obětem. Vyjmenovává popravené politické vězně, líčí procesy a zabývá se i mimosoudními represemi, jakými byly například pomocné technické prapory v armádě pro „politicky nespolehlivé“.
Výstava III. odboj v Československu, která byla otevřena v den, kdy byla před 56 roky popravena Milada Horáková, líčí i osudy účastníků odporu proti tehdejšímu režimu, například generálů Františka Moravce a Lva Prchaly nebo bratrů Mašínových. Sám Křivka byl za mřížemi 11 let až do roku 1960. “Byl jsem odsouzen za účast v protistátní skupině vedenou mým strýcem, který byl popraven,“ řekl Křivka.
Komunistický režim poznamenal osud i autora výstavy Jana Kratochvila. „Tady jsem našel jedinou fotografii, kde jsme všichni sourozenci spolu. Čekáme, až maminka přijde z výslechu,“ řekl ČTK o snímku z roku 1954, na němž je s bratrem Jiřím, pozdějším úspěšným prozaikem, a Josefem, který je fotografem.
„Otec odešel na Západ a pracoval pro zpravodajskou skupinu generála Moravce. Matku zavřeli, takže jsme strávili dětství po ústavech,“ řekl Jan Kratochvil. On sám je sochař a věnuje se jako historik československému exilu. V Brně připravuje na příští rok otevření Muzea exilu a rovněž v Brně uspořádal v roce 2003 rozsáhlou výstavu o československém exilu.
Nynější výstavu v Bruselu připravil ve spolupráci s poslanci Evropského parlamentu Ninou Škottovou, Petrem Duchoňem a Oldřichem Vlasákem a největší poslaneckou frakcí v EP, konzervativní Evropskou lidovou stranou (EPP).

Političtí vězni komunistického režimu se obracejí na všechny demokraticky smýšlející občany, zejména pak na politické představitele demokratických stran, poslance, senátory a mediální pracovníky, aby je podpořili v jejich úsilí o zákaz zločinné komunistické ideologie, o postavení komunistické strany mimo zákon a o vyslovení plné odpovědnosti této strany za spáchané trestné činy v období její diktátorské a totalitní nadvlády. S tím souvisí povinná náhrada veškeré újmy fyzické, morální i materiální občanům touto stranou poškozeným nebo pozůstalým po těch, jejichž život byl utracen v rámci naplňování ideologických záměrů komunizmu.

KPV vychází z předpokladu, že tento záměr bude naplňován v rámci legislativního programu Parlamentu ČR v uvedeném výčtu návrhů zákona nebo vládního nařízení:

• zákaz komunistické strany jako zločinecké organizace, zákaz propagace komunistické ideologie jako návodčí formy k páchání zločinů (postavit komunizmus na roveň nacizmu, legislativně postupovat stejně jako postupovalo Německo a Rakousko proti nacizmu, neboť neznáme žádný druh zločinu z těch spáchaných nacisty, aby ho neměli na svědomí také komunisté);
• finanční odpovědnost komunistické strany vůči občanům, kteří utrpěli újmu způsobenou rozhodnutími a jednáním komunistického režimu nebo komunistické strany;
• poskytnutí plnohodnotné satisfakce občanům poškozeným komunistickým režimem nebo komunistickou stranou, a to formou obvyklou v EU;
• poskytnutí satisfakce a plnohodnotné vyrovnání újmy vdovám po občanech popravených z politických důvodů;
• napravení občanských a společenských důsledků otrockých prací politických vězňů, využívaných k těžbě uranové rudy ve prospěch zbrojních záměrů SSSR;
• o třetím národním odboji proti komunizmu (vymezení kritérií a občansko-právního postavení; poznámka: třetí národní odboj proti komunizmu musí získat plnohodnotné společenské a právní postavení odpovídající úrovni druhého odboje proti nacizmu);
• o otrockých pracích organizovaných komunistickou diktaturou a komunistickou stranou;
• o mezinárodním muzeu otrockých prací komunistických režimů umístěném v areálu „Rudé věži smrti“ na Jáchymovsku (Žďár n./O.), o podpoře politických vězňů komunistického režimu v bývalém Československu při ustavování mezinárodního komitétu politických vězňů v rámci EU;
• o nápravě křivd a újmy studentů, kterým bylo z politických důvodů komunistickým režimem znemožněno studium, případně dokončení studia;
• právo občana na individuální obranu a ochranu občanských a lidských práv.

souvisejíci odkaz: Vyhlásenie Ústavu pamäti národa

muklove.cz: Těžko hledáme slova nad ztrátou pro nás nenahraditelné osobnosti. Připomínáme jeden z posledních rozhovorů s Jánem Langošem:

Strážce paměti

Ivan Motýl www.tyden.cz

18. dubna 2006 

Když se dlouhovlasý Slovák Ján Langoš stal po prvních svobodných volbách v létě roku 1990 federálním ministrem vnitra, mnozí si s úlevou řekli: „Mánička ve vládě, navíc na vnitru, tak to už máme opravdovou svobodu.“ Dnes Langoš řídí bratislavský Ústav paměti národa, který mapuje zločiny totalitních režimů na Slovensku v letech 1939 až 1989. V České republice zatím obdobný ústav nevznikl.

Vaše rodina měla silné katolické kořeny. Váš kmotr Alexander Vajcík byl banskobystrickým kanovníkem, biskup Andrej Škrábik vás prý jako malého houpal na kolenou a říkával: „Můj malý Johane.“ Zůstala vám víra podnes?

Ano. Před kostelem se vždycky pokřižuji, jako kluci jsme před kostelem i poklekali. Za normalizace se to v Bratislavě nenosilo, pokřižovat se před chrámem mohlo znamenat, že se vaše děti nedostanou na střední školu. Ale já se vždycky požehnal. Dnes je zase člověk, který se pokřižuje na ulici, obětí posměchu těch samých lidí.

Proč jste za komunismu nosil dlouhé vlasy? Byl to znak příslušnosti k slovenskému undergroundu?

Dlouhé vlasy jsem nosil už od šedesátých let, kdy mě zasáhl rokenrol, rhythm and blues a bigbít. Vlasy vyjadřovaly sounáležitost s muzikou, ale zároveň byly znakem vzdoru proti falešné komunistické etice a morálce, proti uniformitě modrých košil a pionýrských šátků a postupně proti komunismu jako systému. Vždyť na nás režim neváhal poštvat policajty, aby nás násilím ostříhali.

Vás někdy na ulici ostříhali?

Ano, třeba v roce 1966. Policajti šli po dlouhých vlasech jako diví, nesnášeli jakékoli výstřednosti. Nestříhali přímo na ulici, pochytali nás, odvedli k holiči a čekali, až nás o vlasy připraví holič. A ještě jsme museli stříhání zaplatit z vlastní kapsy.

Teď už vlasy až na ramena nenosíte. Znamená to, že je Slovensko svobodnou demokratickou zemí?

Dlouhými vlasy už na Slovensku nemusím bojovat s žádnou totalitou a nemá smysl, abych je nosil. Ale přece jen musím dodat, že i dnes mohou být dlouhé vlasy problémem. Vlasaté mladé lidi napadají holohlaví skinheadi — a to je zlé.

S někdejší totalitou bojujete pomocí archivů. Jako poslanci parlamentu se vám podařilo iniciovat vznik Ústavu paměti národa. Co je to za instituci?

V roce 2002 schválil parlament zákon o paměti národa, jehož jsem autorem. Zákon je i hlavním opěrným bodem pro činnost Ústavu paměti národa (ÚPN) a mimo jiné se v něm říká, že „žádné protiprávní konání státu vůči občanům nesmí být chráněno tajemstvím ani nesmí být zapomenuto“.

V České republice se zločiny totalitního systému zaobírá Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), proč si myslíte, že váš ústav je o krok napřed?

ÚDV je útvarem ministerstva vnitra. Náš ústav je veřejnoprávní institucí, předsedu a čtyři členy rady volí parlament, po dvou jmenuje prezident a vláda. Spravujeme všechny archivní fondy, které souvisejí s represivními složkami. V Česku jsou fondy ve správě ministerstva vnitra, ale také v opatrování ministerstva obrany či jiných institucí.

Čeští badatelé si stěžují, že při práci stále narážejí na cenzuru — třeba na civilní rozvědkou začerněné papíry, když už se vůbec dostanou k požadovaným materiálům.

Když si vezmete oficiální české seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti, co je to? To nejsou originální dokumenty, ale produkt ministerstva vnitra, který bude vždy napadnutelný. Na Slovensku zveřejňujeme veškerou dokumentaci včetně registračních protokolů spolupracovníků StB. Občané na jejich základě mohou rozplést celého pavouka, tu ohromnou síť, do níž byl spolupracovník zamotán. Poznáte i jeho nadřízené a další sledované osoby.

Kdo se k dokumentům ve vašem archivu dostane?

Kdokoli nad osmnáct let. Okopírování jedné stránky stojí dvě koruny, cena je dána zákonem.

V Česku platí archivní ceník, ten je výrazně dražší. Kolik slovenských občanů už si požádalo třeba o zpřístupnění materiálů StB?

Od začátku roku dvě stě, celkem jde asi o osm tisíc žádostí. Nejtlustší svazek, který byl zatím vyžádán, měl přesně 4737 stran, jeho okopírování vyšlo skoro na deset tisíc korun, ale majitelce spisu poplatek naštěstí uhradil nestátní zdroj.

Na Slovensku nebyla za vlády HZDS a premiéra Mečiara řada archivních materiálů vůbec přístupná, to byla přece mnohem horší situace než v České republice.

To je pravda. Slovenská informační služba navíc svůj archiv v devadesátých letech zcela jistě nadále vytěžovala. Teď už je přes šedesát tisíc svazků převezeno ze Slovenské informační služby do našeho archivu.

Co je paměť národa?

Pamatovat si, chtít se dovědět podrobnosti o diktatuře, která na Slovensku od roku 1939 vládla. Znát zákulisí fašistické i komunistické moci. Vždyť archivy Státní bezpečnosti byly ještě do předminulého roku přísně tajnými dokumenty v depozitech Slovenské informační služby.

Chcete paměť národa oživit i zveřejněním seznamů příslušníků Lidových milicí, důstojníků Pohraniční stráže, arizátorů (konfiskátorů) židovského majetku v době takzvaného slovenského štátu. Je Slovensko připraveno na tak hutnou dávku pravdy?

Myslím, že ano. Počítám třeba, že by ústav mohl na Slovensku zorganizovat putovní výstavu fotografií obětí vražd na hranicích. Takové fotografie existují a jakkoli mohou působit morbidně, půjde ve skutečnosti o důležité memento.

Inspirovala vás výstava fotografií, která před časem putovala Německem a šokovala občany drastickými zločiny páchanými řadovými vojáky wehrmachtu?

Je to spíše dáno zkušenostmi ještě z mého působení na federálním ministerstvu vnitra. Tehdy jsem viděl kruté barevné snímky východního Němce, který se na konci osmdesátých let pokusil přejít ze Slovenska do Rakouska. Pohraniční stráž na něho poštvala smečku psů a nechala ho roztrhat na kusy.

ÚPN dokumentuje zločiny z dob nesvobody z let 1939 až 1989. V případě, že by v České republice vznikl podobný ústav, měl by považovat za dobu totality i období mezi roky 1945 a 1948?

Doufám, že činnost slovenského ústavu nastaví Čechům zrcadlo a že dřív nebo později se začnou vážně zabývat i protektorátem a obdobím mezi roky 1945-1948. Přestane se manipulovat pojmy jako vítěz a poražený, Benešovými dekrety a dalšími zákony. A místo psaného práva z té doby se začnou i Češi, tak jako my Slováci, zaobírat právem přirozeným.

Na Slovensku už se tak opravdu děje?

Zákon považuje i zmiňované období za dobu nesvobody. Na rozdíl od mnohých politiků či historiků, kteří tuto periodu rádi nazývají „návratem k prvorepublikové demokracii“ či „dobou částečné demokracie“. Dokumentujeme už například, jak se po válce měnily transformací sítě agentů ze čtyřicátých let represivní složky slovenského státu v komunistické represivní orgány.

Hned po válce byli ze Slovenska odsunuti slovenští Němci. Pojmenuje ústav konkrétní viníky či aktéry zločinů, které se tehdy odehrály?

Samozřejmě. V archivech jsou důkazy, které dokumentují akce režimu proti menšinám. My nepoužíváme eufemistický termín odsun, rovnou říkáme deportace. Pod hradem Děvín jsme loni spolu s Konfederací politických vězňů postavili monumentální památník s názvem Brána do svobody, který symbolizuje všechny zabité, mrtvé a deportované. Text na pomníku připomíná nejen více než sedm set zavražděných na hranicích, ale třeba i dvacet tisíc lidí odvlečených do sovětských gulagů, a také nejméně dva miliony dvě stě tisíc deportovaných osob z Československa, tedy československé Němce i Maďary. Nebojíme se ani takového hrozného čísla.

Dostal už ústav nějaké aktéry represí před soud?

Naším úkolem není tlačit na orgány činné v trestním řízení, ze zákona ani nemáme právo zločiny vyšetřovat, ale pouze zveřejňovat dokumentaci a dát podnět generální prokuratuře.

Na Slovensku neplatí lustrační zákon. Zda poslanec či ředitel školy označený za estébáka odstoupí, je jen otázka jeho svědomí. Neuvažujete o obnovení lustračního zákona?

Ne. Lustrační zákon je mým dítětem z dob působení ve federální vládě, sám jsem ho předkládal Federálnímu shromáždění. Lustrační zákon byl součástí právního systému samostatné Slovenské republiky až do vypršení platnosti na konci roku 1996. Ale stejně nebyl ani do té doby uplatňován.

Bylo Slovensko právním státem, když nedodržovalo svůj zákon?

Ne zcela. Ale přijetí zákona o paměti národa je úplnou rehabilitací toho období.

Neměl jste asi rád komunisty už od dětství. Když zemřel Stalin a Gottwald, chodil jste do druhé třídy v Banské Bystrici; radoval jste se, nebo plakal?

Pamatuji si, že město bylo ponuré, na každém domě vlály černé prapory a všude vládl ohromný smutek. Doma se hovořilo vždycky otevřeně, rodina byla jasně antikomunistická, nesouhlasila s režimem, a to i před dětmi. Nevzpomínám si, co se tehdy doma přesně říkalo a nakolik rodiče doufali, že se smrtí diktátorů padne i režim.

Poslouchali jste doma Svobodnou Evropu?

Spíše Londýn. Můj otec měl rádio celý den úplně rozladěné, pečlivě naladil jen na zprávy, a zase rozladil. Až později jsem pochopil, že to je manévr kvůli policii, která dělala po domech razie. Kdo měl naladěnou západní stanici, mohl skončit i ve vězení.

Ústav paměti národa má kanceláře přímo na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání. V budově, odkud jste v roce 1989 pomáhal s Veřejností proti násilí řídit revoluci. Není to symbolický návrat?

Sídlíme na náměstí jen chvíli, předtím jsme museli vytrpět všelijaká provizoria. Nedávno mě ale sháněl jeden přítel ještě z revoluční éry a vyptával se, v jakých končinách Bratislavy má ústav sídlo. Odpověděl jsem: „Já jsem přesně tam, kde jsem byl v listopadu 1989. Ústav paměti národa, náměstí Slovenského národního povstání, číslo 28.“

Ján Langoš (59)

Banskobystrický rodák, původním povoláním elektrotechnický inženýr. V letech 1969-1989 zaměstnanec Správy dálkových kabelů a podniku Tesla. Podílel se na činnosti opozičních politických struktur a na vydávání časopisů na Slovensku. V letech 1989-1990 byl jedním z vedoucích představitelů Verejnosti proti násiliu, za niž byl kooptován do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR (místopředsedou v lednu až červnu 1990). Poté byl do roku
1992 federálním ministrem vnitra. V letech 1995-2001 byl předsedou slovenské Demokratické strany. V květnu 2003 se stal předsedou správní rady 3 Ústavu pamäti národa.