?Za těch padesát let se s tím člověk vyrovná. Nejde se v tom pořád jen patlat, život jde dál… ale tu a tam se mi ve snu vrací ty ?nejhezčí? vzpomínky na výslechy a mučení… Vůbec nejošklivější sny jsem měl v prvních letech po návratu. Křičel jsem ze spaní… Některé své trýznitele jsem později potkal. Ani jsem na ně neplivl. Potkal jsem se třeba s majorem Bohatou, který mě měl ?v práci? v Domečku. Prý si mě a nic z toho, co se dělo, nepamatuje. Ve vězení jsem se setkal s prokurátorem Vašem, který má na svědomí taky smrt generála Píky. V kriminále skončil, když si to soudruzi vyřizovali se soudruhy z vlastních řad. Vaš v Leopoldově klečel na zemi a se sepjatýma rukama prosil vězně, aby ho nebili. Ale zastali se ho kněží. A potom generálové, kteří řekli: „Nešpiňte si ruce s tou vší.? Trest končí smrtí „V prosinci 1950 jsem měl dva dny vysazený okno, byl jsem jen ve spodním prádle a do cely mi padal sníh. Byl jsem znovu v Domečku u výslechů. Zatkli totiž další důstojníky z našeho případu. Říkal jsem si: Ať už to skončí, ať dostanu ten špagát, ale aspoň budu chvíli někde, kde bude trošku teplo, trošku jídla a nebudou mě tolik bít… Ve velmi špatném stavu mě vrátili v únoru do věznice v Opavě. Měl jsem TBC a trvalé zdravotní následky nesu dosud.
Seděl jsem v těch nejtěžších kriminálech. Pokus o útěk se rovnal sebevraždě. V trestním listu jsem měl napsáno: Trest končí smrtí. Za 11 let mě nedali ven na práci, byl jsem ve studené, kamenné a dobře hlídané věznici. Na lágrech to stálo asi taky za pendrek, byla tam tvrdá a nebezpečná práce, ale měli možná trochu volnost, viděli nebe… V Leopoldově nám na uvítanou řekli: Tuna zdochnětě! A pracovali na tom. Měl jsem 75 kilo. Po svou měsících už jen 53.
Ale měl jsem radost ze života i tam, i když to zní zvrhle. Třeba když jsem se mohl chvilku pohybovat venku, když mě přesouvali z ošetřovny na samotku. Svítilo sluníčko a bylo modrý nebe. Přivezli nás v červnu a na Mikuláše nás poprvé vedli do sprch. V kotli to bublalo, tekla vlažná voda. Nádhera. Nebo když nám na Štědrej den dovolili vycházku a na dvoře padal sníh….“
?Pustili nás v roce 1960. Chystala se pařížská konference a Československo bylo poslední socialistickou zemí, která ve větší míře dosud nepropustila svoje politický vězně. První do srabu, poslední ze srabu… Sváželi nás z Leopoldova náklaďákama na nádraží. Bylo tam bufé. Buřty, bílé housky, pivo! Všichni muklové jedli buřty a pili pivo. Asi nejlepší pivo, jaké jsem kdy pil.?
Co pro Miroslava Káchu znamenal listopad 1989? ?Infarkt. Doslova. Bolševici dostávali oprávněný strach, co s nima bude. Já měl tehdy takovou radost! Se ženou jsme to prožívali tak intenzivně, až to 6. prosince srdce nezvládlo. A od té doby je to pořád horší. Viníci nebyli odsouzeni a potrestáni. Spravedlnost v Čechách byla a stále je ve psí. S námi udělali krátký proces, ale s nimi ne,? říká Miroslav Kácha.
Prezident Havel ho v roce 1995 povýšil do hodnosti generálmajora a propůjčil mu Řád bílého lva.
Nepotrestaní vrazi
?Po listopadu 1989 nebyl nikdo za zločiny proti lidskosti, kterých se objektivně dopustil, potrestán,? říká Čestmír Čejka z Konfederace politických vězňů. ?Může za to kontinuita práva. Zločinci byli souzeni podle tehdy platných předpisů. Jejich činy byly v rámci těchto paragrafů promlčeny. Režim si to pojistil.? Příkladem může být kauza prokurátora Karla Vaše, zodpovědného za smrt generála Heliodora Píky. V roce 2002 byl odsouzen k sedmi letům vězení za vraždu, ale vrchní soud následně rozhodl, že jeho činy jsou promlčené a stíhání bylo zastaveno.