„Vždyť ty jsi o tom psal oslavné články do Rudého práva,“ řekl jeden z nás směrem k tomu z Ruďasu. Všichni se zasmáli, dotčený jen tak symbolicky. Dopil pivo a po chvíli se omluvil, že jde spát. Když za ním zabouchly dveře, poznamenal omluvně autor výroku o Rudém právu, že to asi neměl říkat. „To by bylo už hodně špatné, abychom jim to nemohli ani připomínat,“ poznamenal kdosi a všichni se zase zasmáli.
Moc do smíchu tu ale není. Zbití Jiřího Dolejše, mimochodem na komunistu docela pokorného politika, kterého mi je opravdu líto, bylo zneužito k podivné kampani proti těm, pro něž je komunismus zločinnou ideologií a současní komunisté jejími šiřiteli.
Z předvolební kampaně jako by se komunisté a jejich současný a budoucí podíl na moci vytratili. Na rozdíl od Čechů, které to, že komunisté mohou dostat každý pátý hlas, moc nezajímá, svět kolem nás si toho všímá. Čeští komunisté jsou totiž skuteční exoti, je to nejextremističtější posttotalitní evropská strana, která sedí v parlamentních lavicích a má reálný vliv.
Hranice komunistické nepřijatelnosti se postupně rozmlžují. Ne proto, že by se čeští komunisté měnili, nezměnili se ani o píď. Ale protože čeští demokratičtí politici i čeští voliči vůči nim ztrácejí zábrany. Prvním zásadním překročením hranic mezi světem demokratických politických stran a posttotalitních komunistů byla volba prezidenta republiky.
I kdyby Václav Klaus byl tou nejlepší hlavou České republiky v její historii, jako že zdaleka není, tím, že se nechal zvolit hlasy nereformovaných komunistů, udělal na prezidentském štítě nevypratelnou skvrnu.
Otevřel tak cestu i Jiřímu Paroubkovi, který z hlasování s komunisty jakožto ostudné výjimky udělal zvyk, za nějž se sociální demokracie ani nečervená. Jen rudne. Odtud už byl jen krok k menšinové vládě sociální demokracie (ne)přímo vládnoucí s komunisty.
To, že česká společnost otevřela komunistům dveře do hlavního politického salonu, aniž by je svými odsudkovými postoji donutila alespoň k pokání, se pustila do pokru o budoucnost této země.
Ano, lze namítnout, že bývalí komunisté už vládli po roce 1990 ve všech zemích střední Evropy a nic se nestalo. Mezi těmito silami a Komunistickou stranou Čech a Moravy je ale zásadní rozdíl. Zatímco tyto strany se daly označit za „postkomunistické“, za strany, které prošly přerodem a odsoudily jednoznačně totalitní minulost a její praktiky, o českých komunistech nic takového říci nelze.
Zatímco například polský (postkomunistický) prezident Aleksander Kwasniewski dovedl zemi do NATO a EU, vyslal polské vojáky proti Saddámovi a osobně podpořil demokratickou revoluci na Ukrajině, čeští komunisté jsou na zcela opačné straně barikády. Velebí Fidela Castra, čínský komunismus a chrání posledního evropského diktátora Alexandera Lukašenka. Je to dáno i tím, že vedle totalitní státostrany byli nejméně od roku 1969 komunisté kolaborantskou organizací, která po dvacet dalších let vykonávala příkazy okupační moci — Sovětského svazu.¨
Dnešní komunisté jsou stejně jako jejich předchůdci, k nimž se hlásí, stranou sice hlásající sociální rovnost, ale jejímž hlavním cílem je omezení rozsahu svobod. Zatím v rámci demokratického politického uspořádání — bez diktatury. Ale jen proto, že její nastolení není vzhledem k současné mezinárodní situaci proveditelné.
Vítr se obrací
U komunistů je navíc to, co hlásají veřejně, nebo to, co mají v programu, až na posledním místě. Čechy, jako jediný národ na světě, komunisté už jednou před šedesáti lety v demokratických volbách léta 1946 s úspěchem obelhali. Sepsali program, v němž voličům slibovali všechno jiné, jen ne diktaturu, popravy, loupežné znárodnění — zločiny, kterých se od počátku mínili dopouštět a dopustili. Volby vyhráli.
Komunisté nejsou rádi, když se jim jejich minulost připomíná. Donedávný předseda Miroslav Grebeníček usilovně žádá popohnat před odpovědnost ředitele Českého centra ve Vídni, který udělal výstavu protikomunistických triček. A Paroubek chce vyšetření.
V pátečních Haló novinách, komunistickém to plátku, pak hrozí místopředseda komunistů Václav Exner, že volební kampaň proti KSČM je „na hranici zákona“. Voliči komunistů přijdou zase, jak jim velí stranická disciplína, v plném počtu k volbám. Aby ne, cítí, že vítr se obrací. Pokud se ti, kteří tento obrat nechtějí, k volbám nedostaví, můžeme se dočkat třeba toho, že „antikomunistické výstavy“ v českých státních institucích budou zakázány. Pro začátek.
Zdroj:
Luboš Palata
PRAHA 6. května 2006 | 14:29