Ing. Bradík musí být ještě dopoledne v Kuksu, kde má důležité vystoupení —
proto jako první Vzhledem k tomu, že i my jsme časově omezeni, prosím aby dotazy na oba
kandidáty  byly věcné a stručné.

Ing. Pavel Bradík — hejtman Královéhradeckého kraje — člen ODS,
nejvýhodnější kandidát na post hejtmana je záruka pro náš pravicový program — pro
KPV Hradec Králové. Je pro nás znám jako jeden z iniciátorů „Čestných
uznání“ pro bývalé politické vězně , již v roce 1993 !! V dalších letech
byl a dosud je našim příznivcem.  Připomenout jeho zásluhu na přestavbu regionálního centra
— Pivovar.

MUDr  Leoš Heger — lékař — ředitel fakultní nemocnice — člen zastupitelstva
Města Hradec Králové (pozn. v komunálních volbách obdržel nejvyšší počet hlasů) ,
synovec bývalého pol. vězně Jiřího Hegera, který letos opustil navěky naše řady. Při návštěvě
prezidenta p. Klause v hradeckém kraji a návštěvě fakultní nemocnice řekl prezident,
že v osobě pana Dr. Hegera by viděl budoucího ministra zdravotnictví.

DOTAZY :

Ing. Pavel Bradík — ústavy a zařízení pro seniory v kraji, jaká je
perspektiva a možnosti pro nástup nás bývalých politických vězňů — ? LDN ?

-  konečné dobudování dálnice do Hradce a její pokračování

– dotazy z pléna-diskutována otázka školství — převažují humanitní
zájmy,       technické profese jsou nedoplněny.

Mudr. Leoš Heger  - zdravotní možnosti pro seniory a bývalé vězně,

– možnosti v domovech důchodců, penziony pro seniory, LDN — pro dlouhodobě nemocné

– dotazy z pléna  LDN bude v Hradci králové vybudována z bývalé interny
II

Při dotazech z pléna byly zodpovězeny, případně vysvětleny přednesené otázky.

PODĚKOVÁNÍ ZA ÚČAST NA SCHŮZI A PŘÁNÍ, ABY BYLY ZVOLENI, snad
i my —naše hlasy k tomu významně pomůžou.

ČLENSKÁ KPV — informace o zemřelých

 -    Slavnostní koncert 12. října
2008 v Praze-vstupenky—jízdné uhradí KPV

 -    pozvání  na 17. listopad 2008 — pondělí v 10,oo
hodin — setkání ke dni „Dne boje za svobodu a demokracii a znovu
vysvěcení  pomníku pro přemístění  v Hradci Králové

— Jáchymovské peklo — květen- námět — MMOP KR

-  slavností setkání na Hrade při 21. srpnu na pozvání prezidenta

-   Hostýn  2008 — zhodnocení

 -  10. ledna 2009 — členská schůze — příspěvky známky
do legitimací a volební schůze pro rok 2008.          
                 

Plán v roce 2008 — KPV — HR.KR a v Praze — MENE TEKEL atd,

Slavnostní  20. výročí založení KPV Hradec Králové a ostatních poboček
v kraji

Prezentace knihy  od V. Růžičky — VYHNANSTVÍ -„Akce K“

            
                -  diskuze  -   HYMNA

Zd. Kovařík — předseda pobočky.

Autor foto©josefprech

Všechny fotografie si můžete prohlédnout na webu KPV pobočka
15

Každoročního setkání u pomníku „Obětem komunismu“ v Hradci Králové se zúčastnili představitelé kraje — za omluveného hejtmana přišel pan Kmoch , města — primátor
Ing. Otakar Divíšek, senátor MUDr. Karel Barták se osobně omluvil z důvodu nutné
zahraniční cesty, za PS PČR se zúčastnila paní poslankyně Ing. Alena Páralová, dále za účasti hradeckých organizací, tisku a rozhlasu, zástupců Selské jízdy, Sokola, Junáka,
PTP, YMCA a dalších občanů a členů KPV — a více než padesát občanů.

Položením květin a zapálením svíček byl zahájen vzpomínkový pořad.

Úvodní proslov měl předseda pobočky Zdeněk Kovařík.

„Vážení přítomní, dámy a pánové, sestry a bratři.

Vítám Vás na dnešním shromáždění v předvečer 17. listopadu,
významného dne pro naši zem i pro připomenutí celému světu.

Je to Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentů.

Toto motto si musíme připomínat vědomě či podvědomě denně. Demokracie a svoboda osobnosti a národů jsou
velmi zranitelné. Toho jsou si vědomi všichni, i ti, kteří se těmito pojmy falešně zaštiťují.

Tak jako nikdy nebyly promlčeny zločiny fašismu-nacismu, není možné jen pouhým škrtnutím pera
udělat tlustou čáru a zapomenout na zločiny komunismu.

Nedávno byla konečně odsouzena prokurátorka, která obžalovala doktorku Miladu Horákovou, ta byla
následně odsouzena k trestu smrti a v krátké době po odsouzení popravena. Toto odsouzení
prokurátorky Brožové je konečně jedna „malá spravedlnost nezávislého soudnictví“.

Zbývají stále další soudy pro ty, kdo na smrt poslali občany, kteří nechtěli nic jiného
než svobodnou a demokratickou republiku.

Kdy konečně budou potrestáni všichni, kteří odsoudili 242 popravených za tak zvané
politické delikty?

Kdy budou potrestáni ti, kteří se zúčastnili tisíců drastických vyšetřování
proto, aby vynutili potřebné výpovědi k následným protiprávním rozsudkům?

Jen zlomeček těchto zločinců byl souzen, ale nikdo z nich nebyl potrestán.

Stále je před naší demokracii mnoho nevyřešených záležitostí, které je nutno
dořešit.

Dlužíme dořešení konfiskovaného — ukradeného — majetku, který přešel tak zvaně
do státních a družstevních rukou.

Dlužíme všem, kteří byli nespravedlivě souzeni a odsouzeni, všem, kteří byli protiprávně
vystěhování, všem, kteří byli vyloučeni ze škol i ze zaměstnání, všem, kteří byli
jinak politicky perzekuováni alespoň poctivou omluvu.

Té se nedočkáme od bývalých i současných komunistů a jejich sympatizantů.

Tato republika dluží všem těm, kteří bojovali proti komunistické totalitě uznání a vyslovení zákona o III. odboji. Vyslovení o zločinnosti v zákoně o „otrockých
pracech všem, kteří byli tomu odsouzeni, a to jak soudy, tak i tehdejšími národními výbory
“, a následně byli nuceni pracovat v Jáchymovských dolech a dalších vězeňských
pracovištích, i těm, kteří byli odsouzeni k nuceným pracím v táborech nucených
prací, i těm, kteří byli umísťováni protiprávně do vojenské služby v PTP.

To všechno byly zločiny, které se trvale podepisovaly na životě těchto občanů a co bylo nejzrůdnější,
i na životě jejich rodin a všech rodinných příslušníků.

Přesto říkáme: „Potrestat — ano, odpustit někdy lze, ale zapomenout nikdy nelze!“

Naše země se v minulém století poučila, že ve jménu pseudodemokracie —
„socialistické lidovlády“, která nebyla nic jiného než nová forma fašismu-nacismu, lze
pokračovat ve zločinnosti.

To platí ve významu 17. listopadu 1939 a následného období 2. světové
války.

To platí i pro dlouhé, čtyřicetileté období komunistického režimu u nás a jinde ve světě.

Jsou u nás tendence prosazovat ty, pro něž nikdy neplatil lustrační zákon. Dokonale ho
obcházejí a mnohdy s pomocí jiných stran vstoupili i do parlamentu a senátu, na soudní
stolice, kde by nikdy neměli mít místo ani k stání, natož k rozhodování
o této zemi.

My, členové Konfederace politických vězňů České republiky víme, že demokracie je trvalý boj.
Boj o svobodu osobní, svobodu myšlení a hlavně rozumného a samostatného
rozhodování.

Budoucnost vždycky patřila mladým. Nevyhýbejte se ale současnosti. Zodpovědnost za budoucnost je v našich i
vašich myslích a rukách.

Zločiny komunismu a jejich oběti nesmí být nikdy zapomenuty.

Děkuji za pozornost.“

Poté následovaly projevy primátora Ing. Otakara Divíška, který upozornil na to, že současná
demokracie umožňuje občanům možnost negativním rysem, verbálního napadání, a osobního
vyhrožování politikům i představitelům různých demokratických organizací, což by
žádná demokracie neměla tolerovat, ale trestat. Oboustranně — žadatel má právo dostat vše, co mu dle
práva patří, ALE nesmí svá (práva-nepráva) vyžadovat za cenu i vyhrožování
celých rodin a klanů!!!

Dále promluvil poslanec Europarlamentu Ing. Oldřich Vlasák o konzolidaci obecních rozpočtů, pro rozvoj
obcí, a dále královéhradecký biskup Mons. Dominik Duka, za bývalého vězně komunismu. Oba
se zmínili o nutnosti náprav v prostoru právním, v prostoru občanských práv a hlavně povinností. Vyhrožováním odpovědných pracovníkům na úřadech je vedeno jen v tom
jediném zájmu toho kterého žadatel, byť na jakýkoliv požadavek nemá nárok.

Na závěr předseda pobočky poděkoval za velkou účast všem přítomným a těší se na
příští rok 2008, který je poznamenám tou „zakletou 8“.

Setkání bylo zakončeno zpívanou státní hymnou.

Zd. Kovařík

Náš táta na táboře Vojna strávil tři roky a já zde byla jednou na návštěvě —
s maminkou. Bylo mně 13 let. V sobotu jsme přijely do Prahy a odtud brzy ráno vlakem, který zastavil někde
v polích, vysedalo zde hodně lidí a odtud autobusem
k návštěvnímu
baráku, kam přivezli i vězně. Čekali jsme za plotem, až nás bachaři vyvolají.

Na ten pocit nikdy nezapomenu — tátu jsem neviděla skoro 3 roky. Těšila jsem se na něj a v hlavě
plánovala, co mu řeknu. V dřevěném baráku nás dělila stěna se zamřížovanými a zasklenými okny, vzájemně jsme se neslyšeli, u vedlejších oken byli další rodiny
odsouzených… Do očí se mně draly slzy a hrdlo bylo stažené a tak jsem tam stála neschopná ze sebe vypravit slovo — 15 minut uteklo a byl konec návštěv. U posledního okýnka,
které nebylo zadrátované, jsme si mohli dát pusu na rozloučenou. Zpáteční cestu si nepamatuji,
bylo mně smutno a nevěděla jsem, kdy tátu opět uvidím.

V Příbrami nás čekal pan Zahrádka, bývalý mukl, který byl po celý den našim
zasvěceným průvodcem. Zde jsme navštívili muzeum III. odboje. Velmi
zajímavé dokumenty o bezostyšnosti komunistického režimu 50. let
byly středem pozornosti nejen
nás pamětníků, ale i žáků 9. třídy. Z Příbrami jsme jeli na Svatou Horu, kde jsme
relaxovali a prohlédli si baziliku s kaplí Nanebevzetí Panny Marie, bohatě zdobené ambity a krásné panorama tohoto poutního místa.

Tady jsem opět vzpomínala — a to na přítele mého otce pana Karla Vysloužila,
jehož první cesta po propuštění „na svobodu“ z táboru Vojna byla na Svatou Horu.

Nejdříve pan Zahrádka krátce hovořil o historii tábora, ze strážní věže jsme měli
celý areál a jeho okolí jako na dlani
— i ohromné haldy vyvezené
z uranových dolů. Zajímavá byla expozice III. odboje a prohlídka lágru, jehož dnešní
podoba dává zkreslený obraz původního stavu, ale při troše fantazie si jej
návštěvník dovede představit. Procházela jsem lágrem a vybavovala si vzpomínky na tatínkovo vyprávění.

Tady se setkal s mnoha vzácnými lidmi a našel spoustu kamarádů, byl zavřený v korekci či
bunkru, na ošetřovně vypomáhal ve svém volném čase. Tiše jsem zde stála a s úctou vzdávala
hold všem těm známým i neznámým bývalým vězňům komunistické
hrůzovlády…

Po krátkém odpočinku jsme pokračovali směrem do Plzně, kde cílem naší cesty byla krásná meditační zahrada,
kterou vytvořil jako památník obětem zla a symbol naděje i odpuštění bývalý
politický vězeň pan Luboš Hruška. Společně s p. Zahrádkou jsem šla pozdravit a poděkovat za krásné
dílo nemocnému autorovi, který se živě zajímal o dění v KPV, krátce jsme vzpomněli
na jeho působení v Uherském Brodě a vzájemné kontakty s tatínkem. Nyní, kdy
píšu tyto řádky, jsem obdržela smutnou zprávu o úmrtí pana Hrušky. Tady naše
putování končí, odjíždíme z Plzně, cestou se s díky loučíme s p.
Zahrádkou a jedeme zpátky na Moravu. Za celý den jsme najeli asi 800 km a společně strávili
18 hodin na cestách. Za pěkný výlet a jeho organizaci patří náš dík paní
Anně Honové.

Z celého náročného dne jsem si odvezla mnoho zážitků, ale největším zážitkem pro mne
byl ohromný zájem žáků ZŠ UNESCO Uherské
Hradiště o zločiny páchané komunistickým režimem a jejich přirozená a skvělá
kázeň. Díky páni učitelé!

Marie JanalíkováV Uherském Brodě dne 2. července 2007

Výstavu iniciovali poslanci ODS v EP — paní Nina Škottová, Petr Duchoň, Oldřich Vlasák. Výstava III. Odboj v Československu — autorů Jan a Sabina Kratochvílovi a kolektiv — měla premiérovou vernisáž dne 27. června 2006 v Den památky obětem komunismu v prostorách Evropského parlamentu v Bruselu. VSTUP VOLNÝ

související odkaz: Výstava III. odboj v Československu v Hradci Králové (poprvé v ČR)  

Po pietním aktu se uskutečnil v Knihovně K. Dvořáčka pořad dokumentů a básní, vzniklých ve vězení známými i zcela neznámými básníky. U pomníku zazněly dva krátké proslovy. Jeden pronesl starosta města dr. Petr Hájek, druhým řečníkem byl předseda pobočky KPV Vyškov. Řekl: „Vážení přítomní, pro mne jako představitele politických vězňů III. odboje je potěšením i ctí vidět, kterak významní činitelé okresu Vyškov vzdávají poctu politickým vězňům, kteří obětovali pro budoucnost národa i celé oblasti Vyškovska to nejlepší, co lze věnovat do vínku budoucím generacím: mládí, zdraví i život.

Již mnoho z našich řad odešlo za velkou oponu lidské existence, všichni bez rozdílu toužili po tom, aby naše oblast a všechny naše oblasti rozkvétaly, aby v nich panovala ekonomická, ale především duchovní a společenská svoboda, smír a vzájemná tolerance. Jako političtí vězni tvořili jsme ve stínu šibenic jednolitý celek, bez rozdílu politického, náboženského přesvědčení. To je jeden z odkazů III. odboje pro dnešek i pro budoucnost. Je to memento pro dnešní praktickou politiku na komunální a především celostátní, parlamentní a vládni úrovni. Kdybyste nahlédli do srdcí účastníků III. odboje, našli byste tam mnoho inspirace pro činnost politickou, ekonomickou, sociální: snahu o budování spravedlivé společnosti, harmonických sociálních struktur, podnikatelské aktivity,utváření státu, ciselování národního uvědomění, usilování o sjednocující vývoj Evropy, to vše najdete v osudech účastníků III. odboje. Vaše účast na tomto pietním aktu podává důkaz, že máte dobrou vůli naslouchat spravedlivému tepu skrytých i viditelných dějin, a za to vám patří dík.“

Bohumil Robeš, předseda pobočky KPV Vyškov

Úvodní projev měl předseda pobočky Zdeněk Kovařík, dále následoval projev primátora, který navázal na projev předsedy pobočky a ujistil přítomné, že toto setkání není jen symbolické položení květin, ale osobní přítomností potvrzuje, že si váží pozvání a respektuje oběti komunismu, na které by se nemělo zapomínat a zapomenout.

Setkání bylo ukončeno zpívanou státní hymnou.

Zd. K.  

Projev předsedy pobočky Zdeňka Kovaříka: 

„Vážení hosté, dámy a pánové, sestry a bratři.

Každoročně se setkáváme zde u pomníku obětem komunismu, abychom vzdali čest všem, kteří proti bolševismu bojovali. Někdo může namítnout, že to není nutné. Skutečnost je jiná a varující. Že u nás stále existuje komunistická strana, je fakt. Že v sousedních zemích bývalého východního bloku jsou ve vládách bývalí komunisté, je fakt. Že nová vláda by měly být i s komunisty, jak navrhují sociální demokraté, je fakt. Že se komunisté dostávají do rozhodujících parlamentních funkcí, je také fakt. A proto je nutno si tato fakta uvědomovat a  důsledně varovat před tímto nebezpečím. Naznačuje to i výsledek letošních parlamentních voleb, kdy levicoví sociální demokraté volby prohráli, ale výhružně prohlašovali, že si ODS, vítěz voleb, bez nich ani nos nevysmrká. To není snaha podílet se na vládnutí, ale snaha vládnout, i když nemají mandát. Jsme Konfederace politických vězňů a o politiku se evidentně zajímáme a politiku i děláme. Ukázal to i náš první máj na Letné, kde na naše politické shromáždění přišlo více než třicet tisíc občanů, i když nás, bývalých politických vězňů, je již necelých pět tisíc. Totéž se opakovalo na Žofíně, kde účast více než tisíc občanů ukázala, že nám politické uspořádání této země není lhostejné. Musíme konstatovat, že naše politické přesvědčení je pro všechny demokratické strany, upozorňuji — mimo komunistů.

V tomto měsíci se zúčastňujeme na přednáškách ve školách všech stupňů. Autenticky tak doplňujeme mezery v osnovách,  které o době po  roce 1948 nejsou — snad záměrně  — doplněny. Těmto přednáškám předchází promítání filmu, který zapůjčí Konfederace politických vězňů, nebo ho má k dispozici škola. My potom rozvineme besedu na  dané téma a velice nás překvapuje, jak studenti na naše přednášky aktivně reagují a jak málo o minulosti posledních čtyřiceti let vědí. V našem městě k osvětlení minulosti velice pomohla výstava III. odboj v Československu, která měla první vernisáž v Evropském parlamentu v červnu tohoto roku a česká premiéra byla u nás v říjnu. Záštitu nad ní převzali pánové Ing. Pavel Bradík, hejtman pan Ing. Otakar Divíšek, primátor a iniciátor pan Ing. Oldřich Vlasák, europoslanec. Návštěva více než 1400 občanů dokazuje, že tyto akce jsou potřebné a nutné, zvlášť pro školy.

Zápisy v knize návštěv dokázaly, že minulost jim není lhostejná, ale málo se o ní ví a hovoří. Výstava byla velmi aktuální připomínkou v období před  komunálními volbami a i před zítřejším dnem — dnem boje za svobodu a demokracii.

Přejeme této zemi konečně respektování výsledků ve všech volbách, protože jen to přinese klid v politické práci zvolených zástupců a jejich práci můžeme a musíme hodnotit až do voleb příštích. Politická nestabilita a vydírání nemůže přispět k rozvoji naší společnosti.

Děkuji za pozornost.“

Jeden den jáchymovských otroků

Je s podivem, kolik různých událostí, radostných dojmů, ale i bolestí a utrpení se vejde do čtyřiadvaceti hodin jednoho dne. V prostředí jáchymovských lágrů v padesátých letech minulého století, kterými prošly desítky tisíc politických vězňů-dobyvatelů uranové rudy, to byly především prožitky bolestné až kruté. Normální chod dnů byl často narušován nelidským „zpestřováním“ trestu odnětí svobody, což se projevovalo nepříznivě na zdraví odsouzenců nebo vedlo i ke ztrátě na životech.

Nejvíce koncentračních táborů, odkud odcházeli vězni na svá podzemní pracoviště, bylo rozmístěno v okolí lázeňského města Jáchymov, Horního Slavkova a Příbrami. Nesly často velmi vznešené názvy podle blízkých šachet: Rovnost, Svornost, Bratrství, Mariánská, Barbora, XII, Svatopluk, Prokop, Vojna, Bytíz a další. Těžební prostor a široký prostor v okolí byl v té době uzavřeným a přísně střeženým územím, do kterého se smělo vstupovat pouze na propustku. Ve vězeňském mundúru to šlo i bez propustky. Nadmořská výška Krušných hor až do l 000 m znamenala, že zde byly i delší a tuhé zimy, což při chatrném oblečení přinášelo vězňům další nesnáze. Často jsme se tehdy probouzeli se sněhem na dekách; pronikal tam škvírami mezi stavebními dílci baráků, ve kterých jsme byli ubytováni.

Pracovní den — někdy to byly i soboty a neděle — začínal budíčkem ranní směny. Na některých táborech, které byly ve větší vzdálenosti od šachty, se muselo vstávat už ve čtyři hodiny. Narušoval se přitom spánek odpolední směny, která se dostávala do postele až v 11 hodin večer nebo i později. Po probuzení bylo nutné provést rychle nejnutnější hygienické úkony v kapacitně nedostatečných a přeplněných společných umyvárnách a zaběhnout k táborové kuchyni pro šálek černé tekutiny. Někdy také netekla vody a přinášená káva cestou na barák vychladla. Ke kávě se zhltl kousek chleba, který byl v prvních letech na příděl. Další kousek suchého chleba se strčil do kapsy cvilinkového kabátku (v létě) nebo pevnějšího halinového saka (v zimě), aby se ta dlouhá směna mohla aspoň trochu přežít. Než byly zřízeny šatny pro vězeňské pracovní vybavení, popadly se na světnici nedosušené fárací obleky a nazuly často děravé gumové holinky a honem na nástup pracovní směny k bráně tábora, vedoucí k šachtě. Pokud bylo pracoviště v těsné blízkosti tábora — ve velkém oplocení — mohli pracovníci odcházet pouze s vedoucím směny. Na vzdálenější šachty se odcházelo koridorem mezi vysokými stěnami z ostnatého drátu za doprovodu ozbrojené eskorty se psy. Vše se provádělo v pětistupech. Z tábora Nikolaj se chodilo v sevřeném útvaru — pětistupy vězňů byly dozorci obtočeny ocelovým lanem tělo na tělo a stejným krokem se celé klubko těl muselo proplahočit k dolu Eduard, který byl vzdálen asi 1 km. Běda, kdyby někdo zakopl!

Po odchodu ranní směny z tábora byl v 6 hodin vyhlášen budíček odpolední směny. Nastalo mytí, úklid, skromná snídaně; vracela se noční směna, prováděl se sčítací nástup. který trval méně gramotným dozorcům někdy i delší dobu. Pak si konečně mohla noční směna lehnout, aby byla za několik málo hodin vyrušena obědem pro odpolední směnu. Další spánek byl neustále rušen: přicházela ranní směna, obědvalo se a na světnicích o dvanácti až osmnácti obyvatelích nastal větší pohyb a tím i větší hluk.

Mezi baráky byly pro jednotlivé ubytovny vymezeny vycházkové prostory, kde v určitých hodinách mohli odsouzení korzovat nebo v létě i posedávat. Pohyb do jiných prostor byl zakázán. Táborový řád nedovoloval ani návštěvy vězňů na jiné světnice téhož baráku. Jakékoliv přestupky se trestaly omezením nebo i delším zákazem korespondence s domovem, nepovolením návštěv s rodinnými příslušníky nebo v závažnějších případech i soudně a přesunem do jiného vězeňského zařízení, tj. do jiného tábora nebo do pevné věznice. Tvrdým a často i život ohrožujícím trestem byla korekce, která stávala obvykle na okraji tábora v blízkosti velitelství. Bylo to takové vězení ve vězení. Mohla to být jedna malá nízká betonová kobka (bunkr), kde bylo někdy namačkáno tolik vězňů, že tam mohli jen stát s ohnutou hlavou, jak tomu bylo na táboře Vojna, nebo i menší zděná stavba s několika celami. V bunkru stáli někdy trestaní provinilci ve vodě a ve vlastní moči. Ve věznicích bývala korekce v nejhlubších prostorách budovy, obvykle bez oken a bez osvětlení. Několikadenní pobyt bez stravy nebo jen s minimální dávkou potravy v těsném prostoru korekce, kde nebylo topení a kde byla jen betonová nebo vlhká hliněná podlaha, byl skutečně pravdivým vyjádřením nelidského jednání hlasatelů komunistického humanismu.

Volný čas vězňů byl podle potřeby nebo jen podle zvůle vedení tábora vyplňován mnohdy nesmyslnými brigádami v prostranství tábora nebo úpravami oplocení — např. uhrabováním písku v ostřelovacím pásmu. Chybný krok vězně mohl končit zastřelením příslušníkem ostrahy ze strážní věže. Takové případy se skutečně staly. Byly odůvodněny lživým tvrzením, že vězeň byl zastřelen při pokusu o útěk. Pracovními úkoly ve volném čase byli nejvíce šikanováni tzv. neplniči, tj. ti, kteří nezvládli splnit tvrdé pracovní normy na pracovišti. Splnit pracovní cyklus — vyfedrovat odpálenou horninu, navrtat čelbu a nechat ji odpálit — při nedostatečné stravě, v chatrném oblečení, při nedodržování bezpečnostních opatření ze strany závodu a vlivem deprimujícího nesvobodného prostředí, bylo někdy skutečně tvrdým oříškem.

Na táboře Rovnost odmítla skupina Svědků Jehovových pracovat, poněvadž nechtěli dobýváním uranové rudy přispívat k výrobě atomové pumy, jak se o to v té době snažil Sovětský svaz. Těmto odpůrcům nařídilo vedení tábora postavit se v zimě za mrazu jen ve spodním prádle do ostřelovacího pásma. Zanechali je tam po celou noc.

Na mnoha táborech byli také římskokatoličtí kněží. I ti byli tvrdě postihováni za to, že se odvažovali tajně sloužit mše svaté. Na táboře „L“, kde se drtila vysoce radioaktivní ruda, jich bylo soustředěno větší množství. Všichni vězni, kteří zde pracovali, byli vystaveni nebezpečnému záření bez jakékoliv ochrany. Z původního počtu těch, kteří zde pracovali, žijí pouze čtyři procenta.

Velmi nepříjemnou záležitostí byly řádné i mimořádné sčítací nástupy. V zimě i v létě trávili vězni někdy i celé hodiny na nástupišti, když se dozorci nemohli dopočítat přesného počtu odsouzených, nebo se stálo u šachty po skončení směny a čekalo se na někoho, kdo nestačil včas vyfárat. Mimořádný nástup byl několikrát do roka vyhlašován kvůli provedení tzv. filcunku. Při tomto aktu vtrhly smečky dozorců do prázdných baráků, prohlíželi několik málo osobních věcí vězňů a zjišťovali, zda se někde ve škvírách neukrývají nepovolené předměty. Přitom často zabavovali i povolené věci a zanechávali po sobě nepředstavitelný nepořádek. Za nalezenou bibli nebo za anglický slovník mohla být i korekce.

Pokud se při nástupu zjistilo, že skutečně někdo schází, šlo tedy o útěk jednoho či více vězňů, mohlo se s určitostí počítat s několikahodinovým nástupem. Nebral se žádný ohled na počasí a na nutnost řádného odpočinku pro práci v podzemí. Vězňům bylo jen sděleno, že budou stát tak dlouho, pokud útěkáři nebudou chyceni. Když se to pronásledovatelům podařilo, byli zastřelení vězni přineseni a zranění či zajatí útěkáři přivedeni do tábora a ukázáni nastoupeným spoluvězňům. Pokud někdo smekl před mrtvým kamarádem, byl potrestán korekcí. Nejhorší vzpomínky mají odsouzení z tábora Dvanáct, kde došlo v roce 1951 k hromadnému útěku vězňů. Celé osazenstvo tábora muselo po nepodařeném útěku defilovat před rozstřílenými těly pěti druhů a dívat se na tři zraněné nešťastníky, kteří byli dopadeni živí. Jen dva z nich to přežili; první — Karel Kukal — žije dnes ve Švýcarsku a druhý — plukovník Zdeněk Štich, který se po nezměrném mučení takřka podruhé narodil, — je zde naštěstí ještě mezi námi. Oběma je přáno vše dobré.

Vězňové z tábora Svatopluk vzpomínají také na jeden útěk. Není už známo, jak dopadl, ale nelze zapomenout, jak při mimořádném nástupu za chladného podzimního večera vyšel krásný měsíc. Všichni ho viděli i zapadat a ráno šli samozřejmě na šichtu.

Útěky, provedené v noci, byly iluminovány ohňostrojem vypalovaných světlic a raket a doprovázeny rachotem střílejících zbraní pronásledovatelů. To aby se čas při dlouhém stání trochu zkrátil.

A večer odešla noční směna a nastala noc. A přišel nový den a noc — a léta ubíhala…

L. Ž.

100 let od narození Aloise Hlavatého

6. 7. 1906—4. 7. 2001

Když jdete ulicí od Batalionu k autobusovému nádraží, tak procházíte ulicí Aloise Hlavatého. Čas někdy plyne neúprosně a i v tomto případě jsme svědky, jak se z nedávno žijícího člověka, který nás před pěti lety opustil, stává legenda.

Alois Hlavatý byl v jedenácti letech v roce 1917 členem zakázaného válečného sokola v
 Polšti u Miletína, kvůli čemuž ho vyloučili ze školy. O rok později ho při vzniku Československa volali zpět, aby jim u památníku K. J. Erbena v Miletíně přednesl básně. Jakoby mu tato vlastenecká událost předurčila jeho životní osudy. Alois Hlavatý navštěvoval Obchodní akademii v Hořicích, kde 1925 odmaturoval. V armádě se vypracoval na důstojníka a poté se věnoval civilnímu zaměstnání v oboru peněžnictví. Alois Hlavatý jako důstojník v záloze, vyškolený pro interní zpravodajskou službu, aktivně pracoval v odboji za 2. světové války. Jako účetní znalec a revident měl volný pohyb po Protektorátu, a tedy lepší přístup k informacím. Vedl odbojovou skupinu přímo v Novém Bydžově, kde se scházeli v knihkupectví pana Panochy. V květnových dnech vydal Alois Hlavatý svou první knihu „Květen 1945“, která obsahovala tři emotivní básně spojené s okupací
(přetištěny v nové knize: „Šelmy na scéně 1939—48“, 1999). Z tehdejšího výtěžku financoval svoji jednotku v pohraničí. Bohužel armádní peníze ušetřené A. Hlavatým byly záhy rozkradeny nadřízeným důstojníkem. Druhou část peněz tehdy věnoval na Masarykovo konto proti tuberkulóze.

V roce 1948 ho komunisté zatkli, neznámý člověk ho vyvedl ze zadržovací cely. Do 24 hodin musel opustit svou zemi, nestihl se ani rozloučit s manželkou a synem, kteří byli na návštěvě u příbuzných. Pracoval v utečeneckých táborech Čechů a Slováků v Německu pro českou zpravodajskou službu, která se zformovala proti komunismu. Jak mi sám Alois Hlavatý řekl, seděli tam téměř ve stejném složení jako za odboje proti nacistům, nikdo z nich ale nevěřil, že tady komunistická totalita vydrží déle než pár měsíců. Bohužel se zmýlili. To, co následovalo, bude navždy patřit mezi nejčernější místa naší historie, kdy velkou
fyzickou i psychickou bolest vykonávali na lidech příslušníci stejného národa. Když se Alois Hlavatý vracel do Čech pro manželku a syna, byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu jako představitel jedné vymyšlené hradecké skupiny odsouzen na doživotí, původní návrh zněl „trest smrti“.

Nakonec byl 31. března 1950 odsouzen pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu těžkého žaláře na doživotí, ke konfiskaci celého jmění, dále k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kčs a ke ztrátě čestných občanských práv na deset let. Seděl na Pankráci, na Borech, na Mírově a na Slovensku v Ilavě a nejdéle v Leopoldově.
Do úplné „sbírky“ velkých čsl. kriminálů mu chyběly pouze Kartouzy ve Valdicích. Ve věznicích se přesvědčil, co všechno člověk dokáže, zapomene-li, že je člověkem. Aby nepropadl zoufalství a beznaději v nejkrizovějších chvílích svého života, uzavíral se do svých myšlenek, vzpomínek a představ. Vzniklé myšlenky veršoval a uspořádával do nekonečných veršů, které ztvárňovaly jeho pocity a tužby. Propuštěn byl z Leopoldova 23. září 1960 jako člověk plně invalidní, režimem zcela opotřebovaný, vážící jen 39 kg.

Přišel rok 1990, kdy byl A. Hlavatý rehabilitován a za léta strávená ve vězení mu byla vyplacena náhrada. Alois Hlavatý si však pro sebe z těchto peněz neponechal ani korunu — vězení i následnou perzekuci ze strany komunistů bral jako službu vlasti a nikdy se nepovažoval za oběť. Nejen proto všechno rozdal mezi Hořice a Miletín, svá nejmilejší města.
Hořicům věnoval částku pro nemocnici a Miletínu zakoupil do věže tři nové zvony místo těch, které z věže sundali Němci za okupace. V září roku 1991 se stal A. Hlavatý čestným občanem Hořic a v roce 1992 čestným občanem Miletína. V roce 1993 se přestěhoval z Prahy do Hořic. Za jeho pobytu v Hořicích bylo vydáno pět jeho knih: „Z bláta do louže“, „Ozvěny domova“, „Pohádky z naší malé zahrádky“, „Šelmy na scéně 1939—48“ a „Osliáda“, většina z nich za podpory města Hořice.

Aloise Hlavatého jsem poznal v roce 1996 v jeho 90 letech, kdy každý den vstával za ranního rozbřesku, zacvičil si a vyrážel na procházku směrem na Gothard. Nepotřeboval ani hůl, brýle na čtení používal výjimečně. Trpělivě si se mnou povídal o svém životě a pomohl vzniku seminárních prací. Jak sám říkal, vznikly mezi námi rodinné vztahy. Alois Hlavatý mě seznámil s muklovskou rodinou pobočky Konfederace politických vězňů ČR v Nové Pace pod vedením Blanky Čílové. Již tehdy jsem začal dokumentovat jejich vzpomínky i současné aktivity. Alois Hlavatý mě vyzval ke spolupráci na vydávání svých knih, nosil jsem mu autorizovat texty a grafické návrhy knih „Pohádky z naší malé zahrádky“, „Šelmy na scéně“ a „Osliáda“.
Nezapomenu na okamžiky, kdy jsem přivezl první výtisk každé z nich, pomalu listoval, mlčel, bylo ticho a po dlouhé chvíli se začal usmívat a nebylo třeba slov, byl šťastný. Od doby věznění, kde verše skládal, šlo o první vydání. Plánovali jsme další knihy, ale bohužel jeho čas se 4. 7. 2001 naplnil.

Hanka Truncová, která byla Aloisu Hlavatému nejbližší oporou, se v těchto dnech stává obyvatelkou Pečovatelského domu v Hořicích. Právě jí vděčím za to, že jsem neztratil kontakty s muklovskou rodinou. V roce 2006 jsem měl možnost stát se členem úzkého organizačního týmu, kterému se podařilo na Letenské pláni v Praze zorganizovat pod vedením Konfederace politických vězňů ČR akci „1. máj bez komunistů a nikdy jinak“. Političtí vězni už se nemohli dívat na to, jak každého 1. května komunisté manifestují na místě, kde byl zločinný komunistický režim svržen a tak jim Letnou tzv. vyfoukli a uspořádali jsme na ní protikomunistické setkání, které navštívilo přes třicet tisíc lidí. S přítelkyní jsme pomohli zorganizovat výstavu reprezentující Konfederaci politických vězňů ČR — blízko vzpomínky na popravenou Miladu Horákovou si mohli návštěvníci přečíst i o Aloisovi Hlavatém, čestném občanovi Hořic.

Mgr. Michal Kuchta

více informací:

www.horice.org/hlavaty

www.pametnaroda.cz

www.muklove.cz

Výstava fotografií z Bruselu 2006 v Hradci Králové.

Zahájili a pronesli úvodní slova pánové

Ing. Oldřich Vlasák — Euro poslanec,

Ing. Pavel Bradík — hejtman králové hradeckého kraje

a Zdeněk Kovařík za Konfederace politických vězňů ČR Hradec Králové

a tím slavnostně otevřeli výstavu fotografií, které byly pořízeny při červnové návštěvě členů delegací Konfederace politických vězňů České republiky z Hradecké, Brněnské a Olomoucké pobočky KPV v Bruselu, v prostorách Evropském parlamentu u příležitosti zahájení první výstavy III. odboj v Československu z pohledu EEP-ED.

Výstava fotografií začala v pondělí 25. září ve 13,00 hodin, potrvá až do 16. října 2006  v Eurocentru Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, ve Wonkově ulici.

Zúčastnilo se jí více než 40 návštěvníků, kteří si prohlédli námět výstavy a celý průběh pobytu členů KPV a Bruselu.

Výstava ilustruje komplex Euro parlamentu a jeho vnitřní prostory — pracoviště poslanců a jejich asistentů a zobrazuje veliký stavební rozmach výstavby nových — moderních budov v Bruselu a to nejen pro potřeby Evropského Parlamentu, (i ten je ve větší výstavbě).

Amatérské fotografické materiály dokazují, že je možno velice citlivě skloubit historické objekty „starého“ Bruselu s ultra moderními objekty a s potížemi zachování místní silniční dopravy. Auta jsou všude a neměla by překážet.

Ing. Oldřich Vlasák naznačil s jakým významem a záměrem „Bruselskou výstavu“ inicioval a hlavně PROČ — „Ukázat a vysvětlit parlamentním evropským zástupcům zemí, jaká byla a je stále hrozba komunismu nejen pro Evropu ale i pro svět.“

Ing. Pavel Bradík navázal na slova Oldřicha Vlasáka a poděkoval mu, že výstava je jako první v Hradci králové a že je umístěna v prostorách budovy krajského úřadu — v Euro centru budovy.

Zdeněk Kovařík poděkoval oběma předchozím za jejich iniciativu při realizaci a vstřícný přístup, který umožňuje široké veřejnosti, která navštíví krajský úřad, seznámit se s činností jak poslance O. Vlasáka, tak s činnosti hradecké pobočky Konfederace politických vězňů.

Zdeněk Kovařík — KPV — 25. září 2006