Program zahájí vzpomínková mše svatá, kterou bude celebrovat strahovský opat J. M. Michael
Josef Pojezdný. Na 13. hodinu je naplánovaná tisková konference k příležitosti stého
výročí narození opata Víta Bohumila Tajovského. Ten byl v roce 1950, krátce po čihošťském zázraku, zatčen, želivský klášter byl obsazen a Státní bezpečnost do něj
podstrčila zbraně. Poté byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a organizování
ozbrojeného převratu.

„Vít Tajovský se narodil v Klanečné u Havlíčkova Brodu. Učil na gymnáziu
v Humpolci a mezi jeho studenty byl i český básník Jan Zábrana,“ přibližuje méně
známou stránku opatova života správce majetku želivského kláštera František Marek.

Zdeněk Mandrholec — KPV ČR 023 KV

V krásném prostředí pod Broumovskými stěnami nás přivítala starostka obce
paní Rosová. Po ní přednesl projev bratr plk. Rudolf Macek, ve kterém přítomným
připomenul dobu nesvobody a utrpení politických vězňů. Dalším řečníkem byl bratr Dr. Málek,
který vesvém projevu zdůraznil, že nebezpečí komunizmu stále přetrvává
a že obecKřinice je jednou z mála obcí v ČR, ve které byl odhalen
památník politickým vězňům. Na závěr starostka obce a bratr Macek odhalili pamětní
desku. Následovalo malé občerstvení v restauraci Amerika.

KPV pobočka Náchod

Studenti krupské školy nejdříve shlédli film „Postavení mimo hru“ který přibližuje osudy
československých mistrů světa v ledním hokeji, kteří skončili po vykonstruovaných procesech v 50. letech v jáchymovských uranových dolech. Následně vyslechli poutavý příběh pana Aloise
Komorouse jako přímého účastníka komunistických represí z čtyřicátých a padesátých let minulého století. Beseda splnila účel a studenty dle slov pořadatelů zaujala.

Pavel Horák, předseda Konfederace politických vězňů Teplice

Projev předsedy pobočky KPV Hradec Králové:„Vážení přítomní,
dámy a pánové, sestry a bratři.

Vítám Vás na dnešním shromáždění k 17. listopadu.  Je
to významný den pro naši zem i pro připomenutí celému světu. Den boje za svobodu
a demokracii a Mezinárodní den studentů.

Nelze zapomenout na rok 1939, na rok, kdy naše vlast byla definitivně okupována nacistickými vojsky a na dlouhých 6 let jsme pozbyli samostatnosti. Nelze ani zapomenout na první aktivní odboj našich studentů
v roce 1939, po čemž následovala jejich masová perzekuce.

Nelze ani zapomenout na odpor studentů v roce 1989, kdy to byli opět oni — nejmenovaní —,
kteří zvedli svoje hlasy pro svobodu a demokracii.

Svobodu a demokracii máme a to se všemi právy a důsledky.

Volby mají vyjadřovat vůli občanů pro následnou budoucnost.

Letošní hektický volební rok ukázal i labilnost demokracie, kdy voliči tak zvaně zvítězili,
ale prakticky nedosáhli toho, co si před volbami ze slibů jednotlivých kandidátů a stran představovali.
Je mnoho vítězů, ale volič je poražen. Zajisté si nepředstavoval, že dojde a také došlo
ke vzájemným střetům vůči zvolených zástupcům, kde se nerespektuje to, že kandidát
měl více volebních hlasů než jeho volební protivník, který mu mnohdy chce zakázat jeho
místo ve zvoleném orgánu. Je paradoxem, že ještě v mnoha obcích a městech dosud nejsou
ustanoveni starostové či primátoři. To jistě nesvědčí o snaze stabilizovat řízení
těchto obcí. Vzpomenu-li na předválečnou dobu voleb v Hradci Králové, to bylo také
mnoho volebních seskupení a kandidátů, ale k jednotě a dohodě po volbách stačily
necelé 2 týdny dohadování.

Volební potyčky a vzájemné půtky by měly jít stranou a všichni nově zvolení
zástupci na všech stupních řízení od obcí až po Senát by měli všechny
síly napnout na maximální zmírnění nedávné hospodářské krize
a naši ekonomiku konečně  a natrvalo stabilizovat. Že to není jednoduchá záležitost, ukazuje
v současnosti i Evropský parlament, který bude pravděpodobně v příštím roce hospodařit bez
rozpočtu, pouze v provizoriu. Stávky proti snižování zadluženosti mohou jen zadlužit za každý
stávkový den naše hospodaření o minimálně dalších 40 milionů.

Tuto zemi budujeme pro naše děti a nedejme jim zadlužený a zdevastovaný
„barák se zpustlou zahradou“, ale zkvétající zem, kterou i oni budou
předávat zase svým dětem. My jsme dlužníky naší budoucí generaci a to platí pro
celý svět.

Děkuji vám za pozornost.“

TV reportáž:

TV
reportáž ze vzpomínkového setkání v Hradci Králové

Zd. K.

Přivítal hosty — členy PSP ČR paní Hanu Orgoníkovou, Alenu Páralovou, Davida Kafku, Zdeňka Lhotu,
primátora města Hradec Králové Ing. Otakara Divíška, ex-hejtmana Ing. Pavla Bradíka,
bývalého přednostu Okresního úřadu Ing. Jiřího Vlčka, spisovatele a hudebníka
— spoluzakladatele OF v Hradci Petra Štěpánka, předsedkyni KPV MUDr. Naděždu Kavalírovou,
místopředsedy a členy předsednictva KPV, zástupce poboček KPV — Náchod, Nová Paka, Pardubice,
Olomouc, Brno, zástupce organizací Skaut-Junák, Sokola, Orla, YMCY, biskupy hradeckých církví,
Selské jízdy-Nechanice, členy KPV v Hradci Králové a jejich rodinné
příslušníky, europoslance MUDr. Miroslava Ouzkého a další.

Odkaz:

• Fotoreportáž z 20. výročí KPV Hradec Králové

Na zahájení zazpíval pěvecký sbor GYBON — Gymnázia Boženy Němcové státní
hymnu. Vzpomínkou za zemřelé byla minuta ticha.

Následoval projev předsedy pobočky Zdeňka Kovaříka:

„Vážení přítomní, vážení hosté, dámy a pánové sestry
a bratři.

Motto dnešního dne: „Dvacet let Konfederace politických vězňů Československé republiky
a dvacet let Konfederace politických vězňů v Hradci Králové.“

Dovolte, abych Vás všechny na dnešním slavnostním setkání, které je zároveň
i vzpomínkové, upřímně pozdravil a poděkoval za Vaši účast. Není
to fráze, ale hluboké vyjádření úcty a respektu Vám všem za to, co jste pro
demokracii v tomto státě a pro nás, členy Konfederace politických vězňů a jejich rodinných
příslušníků, učinili. Bohužel je mnoho těch, kteří se dnešních dnů už nedočkali.

Bereme realitu našeho věku, věku bývalých politických vězňů a jsme nuceni si sami přiznat, že čas
je neúprosný všem i nám a jen neradi se smiřujeme s tím, že se nám už
nedostávají jak fyzické, tak ani duševní síly dokončit to, pro co jsme v našich mladých
letech bojovali. A tak jsme povinni našim dětem a vnukům předávat poznatky a zkušenosti z našich životů,
aby mohli převzít a nést pomyslný prapor svobody a demokracie až do trvalého
a vítězného konce, který jsme my, bývalí političtí vězni, převzali od našich
rodičů a se ctí a odhodláním jsme pod ním bojovali. Musíme konstatovat,
že ideály z naší mladé doby nejsou naplněny podle představ, a proto je i dnes nutno
připomínat a nezapomínat na minulost. Není to jednoduché, jak jsme to poznali, ale je
to práce a boj, ve kterém se nesmí ustávat. Nepřejeme našim občanům,  aby
se dožili zklamání, kterých jsme se dožili my.

Trochu připomenutí minulosti.

Královéhradecká pobočka Konfederace politických vězňů, kterou od jejího založení vedl
Karel Páral, byla jednou z prvních, která sdružila bývalé politické vězně
Hradeckého kraje hned v prosinci roku 1989. Začínali jsme v primitivních podmínkách, ale
s vědomím odpovědnosti, že naše práce a snažení budou platné pro všechny
bývalé politické vězně komunistického režimu, ale hlavně pro budoucnost této země. Musím
bohužel konstatovat, že jsme neměli zkušeností a dost sil a odvahy zasáhnout
i do veřejného politického vývoje.

Bilancování činnosti hradecké pobočky je zdánlivě jednoduché. Shrnuli jsme
to v Almanachu, který jsme v roce 1999 vydali.

V březnu roku 1990 jsme měli první celokrajskou schůzi, na kterou se dostavilo více než
350 bývalých politických vězňů z tehdejšího Královéhradeckého kraje. Proto
jsme vám při příchodu předávali pamětní list, na kterém jsou uvedeni všichni
zakládající členové královéhradecké Konfederace. Chceme vám tímto osvěžit
paměť a na ty všechny nezapomenout.

Konfederace docílila toho, že všichni ti, kteří byli vězněni za politické delikty, byli mimosoudně
ze zákona rehabilitování. Na základě této závažné skutečnosti mohli
být proto i částečně odškodněni. Poslední odškodnění nastane prvním lednem roku
2010. Od počátku existence KPV jsme usilovali o zákaz komunistické strany a uznání
III. odboje. Ani jedno i druhé se nám dosud nepodařilo a to hlavně vinou nevůle politiků,
kteří toto nemají vůli pochopit a prosadit. V Hradci Králové a v mnoha městech došlo
k oficiálnímu uznání účastníků III. protikomunistického odboje. V roce
1993 dostali účastníci odboje od zastupitelů okresu a města „Uznání“
za aktivní účast v protikomunistickém odboji. Následně byl v Hradci
Králové v roce 1998 slavnostně odhalen a vysvěcen pomník „Obětem komunismu“
na Riegrově náměstí, kde stojí dodnes a je místem, kde se pravidelně občané
setkávají 17. listopadu vzpomenout a připomenout si „den boje za svobodu a demokracii“
a „den mezinárodního studentstva“.  Dva roky poté byl odhalen pomník „třem
odbojům“ na Eliščině nábřeží.

Spolupráce představitelů a členů KPV se zástupci města a kraje nám umožňuje
zúčastňovat se všech společenských a politických akcí a současně toto děláme
i s ostatními pobočkami KPV v kraji. Důsledkem toho je ocenění třech členů KPV v Hradci
Králové, nejvyšším uznáním, cenou „Františka Ulricha“, bývalého starosty
města.Činnost naší královéhradecké pobočky je také v tom, že máme
pravidelná setkání s našimi členy, pořádáme zájezdy na setkání
a akce KPV, a to nejen v kraji ale i celostátního charakteru — například
politické Žofíny, 2× setkání na  1. máje na Letné, každoroční
účast na Jáchymovských peklech, setkání na Hostýně atd. Jsme
žádání a pak následně přednášíme na školách na téma čtyřicet
let vlády komunismu a její následky.

KPV si hlavně v posledních letech získala celostátní respekt v zásadních
otázkách a postojích k různým společenským a politickým problémům.
Současně je proto KPV dost často nevybíravě podrobena kritice celé organizace a některých jejich
představitelů. Důvěra ve stávající vedení KPV byla znovu potvrzena na letošním
celostátním volebním sněmu v Olomouci, kde naprostou většinou přítomných delegátů byla
opět zvolena za předsedkyni Dr. Naděžda Kavalírová a předsednictvo, které dostalo důvěru
na příští dva roky činnosti KPV. To však neznamená, že si nejsme vědomi toho, že KPV bude
jednou muset ukončit svoji činnost a to bude také jeden z problémů blízké budoucnosti.

V současné době se zaměřujeme nejvíc na sociální a zdravotní pomoc našim
členům, vzhledem k jejich vysokému věku a zdravotnímu stavu. Konfederace politických vězňů má
v současnosti cca 3600 členů a z toho je asi 2160 žijících bývalých
politických vězňů. Toto je varující číslo proti té skutečnosti, že za politické
delikty bylo v období 40 let vlády komunistů odsouzeno a vězněno více než 250.000 občanů
Československé republiky.

KPV je zastoupena v mezinárodní organizaci INTER—ASSO, což je sdružení bývalých
komunistických vězňů zemí východního bloku, kde náš člen předsednictva KPV Dr. Hubert
Procházka je místopředsedou. Toto sdružení spolu s naší organizací KPV usiluje
o vybudování Mezinárodního muzea otrockých prací v místě bývalé
úpravny rud ve Vykmanově — stávající Věž smrti. Muzeum by mělo připomínat minulost
komunistických režimů a varovat před případnou možností opakování dějin.

Jsme ve společenství států v NATO, jsme členy Evropské unie, proto nám nehrozí okupace
zvenčí, ale za vlastní politiku a tím i bezpečnost si zodpovídáme sami, pro
to moje varování.

Na závěr bych chtěl i vašim jménem poděkovat všem členům a funkcionářům KPV
na pobočkách za jejich poctivou a obětavou práci. Bez pomoci a pochopení členů by
nevycházel muklovský Zpravodaj a nebyly by internetové stránky KPV.

Děkuji vám všem i našim vzácným hostům za účast, porozumění a pomoc
v naší práci a hlavně všem přeji zdraví a životní optimismus.“

Zdravici přednesl primátor města Ing. O. Divíšek. Vyzdvihl význam a důležitost tohoto
setkání a stručně zhodnotil vzájemnou činnost.

Kulturní vložkou bylo přednesení básní zemřelého bývalého mukla Vladimíra
Huleny a pěvecká vložka dvou národních písní sborem GYBON.

Po přestávce pronesla zdravici předsedkyně KPV N. Kavalírová a moderátor přečetl zdravici předsedy
Senátu Parlamentu ČR Dr. Přemysla Sobotky. Následovaly zdravice poslanců PSP, a dalších.

Před závěrem pěvecký sbor GYBON zazpíval „Proč bychom se netěšili“ z opery
od Bedřicha Smetany.

Závěrečné slovo přednesl předseda pobočky Zdeněk Kovařík:„Je na mně, abych řekl pár slov
na závěr.

Především jsem rád, že se toto setkání uskutečnilo
a to dík pochopení a pomoci pana primátora Ing. Otakara Divíška. Bez jeho pomoci by
se neuskutečnilo. Poděkování za účast patří vám všem, kteří jste nám svůj
čas věnovali. Děkuji i těm, kteří se z různých důvodů omluvili, jen je nám líto,
že tu s námi nebyli. Snad někdy příště.

Vaše i naše dvacetiletá cesta ve znovu nabyté svobodě pokračuje. Měla by pokračovat tak, abychom se my
všichni nedopouštěli chyb, o kterých už víme, že by neměly být a hlavně mít čas pro
své rodiny, své bližní, kamarády a přátele. Čas je neúplatný a nehledí
na to jak ho využíváme. Využijme ho, jak řekl R. Kipling:

„…. když řekneš: Svými vteřinami všemi

mně, čase jak bych závodník byl, služ!,

pak pán. Pak vítěz na širé jsi zemi

a, co je víc: pak synu můj, jsi muž !“

Přeji vám příjemný zbytek dne a mnoho sil a nadějí do dnů dalších Budeme je
ještě potřebovat. Na shledanou.“

Listopad 2009 — Zd. K.

První faktura přišla na Muzeum Příbram, tak jsme to zaplatili, nevěděli jsme, zda místní
pobočka KPV si něco neobjednala. Další byla z Brna, naštěstí zavolali, tak to neplatíme a dnes
jsme dostali na ústředí další. Protože je nebezpečí, že podobné faktury pošlou
i dalším pobočkám, zveřejňujeme výzvu.

Ústředí KPV — ČR

Zd. K.

OMLOUVÁME SE, ŽE V DOBĚ ZVEŘEJNĚNÍ TENTO ČLÁNEK OBSAHOVAL PRAVOPISNOU CHYBU, REDAKCE.

Na web vložil: Zd. K.

Den předtím se rodina a početní členové Konfederace politických vězňů z Ostravy, Opavy
a Havířova rozloučili ve smuteční obřadní síni v Ostravě-Vítkovicích
s bývalou dlouholetou předsedkyní ostravské pobočky KPV. Smutečního obřadu se zúčastnili
i zástupci Sokola, přátelé a známí zemřelé. Současný předseda
ostravských politických vězňů se rozloučil se svou předchůdkyní následujícím
projevem. (zkráceno)

„Vážená zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté, drahé
sestry a bratři z Konfederace politických vězňů České republiky,

scházíme se dnes při tomto pietním aktu, abychom se rozloučili s paní Boženou
Kalvodovou jako velká rodina, složená hlavně z jejích milovaných příbuzných
a jejích nejbližších spolupracovníků z řad příslušníků třetího odboje.
Loučíme se takto s naší zemřelou sestrou Boženkou v úzkém kruhu rodinném tak, jak si
to přála ještě dříve, než nás opustila. Do tohoto okruhu patří především
její dcera Hana a syn Tomáš, vnoučata Lenka, Radim, Petr a Martina a už i pravnoučata Dan, Deniska
a Petřík. Pokračování této rodiny tvoří velká skupina členů Konfederace
politických vězňů, s nimiž ji spojoval společný osud a mezi nimiž také působila jako
dlouholetá předsedkyně ostravské pobočky KPV. Patří sem rovněž starší členové Sokola, kde byla
činná po druhé světové válce. Často vzpomínala na svou účast
na sokolském sletě v roce 1948, kdy se sokolové ještě hrdě projevili jako věrní synové
národa a zastánci svobody a demokracie.

V této době již pracovala ve vítkovických železárnách. Zde prožila tvrdý
nástup komunistického režimu v únoru 1948 a začala poznávat, co to je totalita
a diktát jedné strany. V roce 1950 založila rodinu s manželem Josefem. Ten jí byl
v dobrých i těžších chvílích života více než čtyřicet let významnou oporou
a cenným zázemím. Měli spolu již dvě děti, když byla v roce 1954 den před Štědrým
večerem předvolána k vyšetřování na Státní bezpečnost. Z vyšetřování
byla propuštěna až na Štědrý den večer. Oba dny se na ní psychicky krutě podepsaly. Celý další
rok, kdy byla často i viditelně sledována, prožívala v napětí a v obavách, že si
pro ni přijdou. Vyvrcholením útrap mladé manželky a matky se staly ve zlé předtuše
Vánoce 1955. Těsně po  hlavních svátečních dnech se její obavy splnily.
28. prosince byla zatčena a následně odsouzena pro protistátní činnost. Ke své rodině
se mohla vrátit v roce 1958. Dvojí Vánoce se tak staly pro sestru Boženku osudnými. Ty
letošní ji už ze všeho utrpení vysvobodily.

Buďme šťastni, že je tato doba za námi. Jsou loučení bolestná, když někdo zemře uprostřed
svých sil a života. Jsou však i loučení pokojná, když někdo odchází
po naplněném životě. Právě tak můžeme brát odchod sestry Boženky. A můžeme jí
po zásluze poděkovat za všechnu lásku, kterou věnovala své rodině a svým
nejdražším. A také za několikaletou péči o její umírající matku.
Neméně poděkovat za vše, co vykonala pro nás ostatní. A pokud snad z něčí strany
problesklo nějaké nedorozumění či ukvapení, vše už je teď určitě odpuštěno a zapomenuto. Vždyť
to tak odpovídá i jejímu přesvědčení, které zastávala. V mnohých našich
rozhovorech potvrzovala, že věří ve vyšší hodnoty a v existenci nadpřirozeného
života.

Na čelné stěně obřadní síně vidíme kříž. Tento křesťanský znak není jen
symbolem utrpení, ale především vyjádřením radosti ze vzkříšení
a vítězství života nad smrtí. Po tomto vítězství touží všichni, kdo milují
pravdu a usilují o spravedlnost. A také ho dosáhnou, až se jejich čas naplní. Neboť
veškeré dění pod sluncem se odehrává v určenou dobu, jak si můžeme přečíst v knize
Kazatel, napsané již před více než dvěma tisíci lety:

                       
Je čas rození i čas umírání,

                       
čas sázení i čas trhání,

                       
čas boření i čas budování,

                       
čas truchlení i čas tance,

                       
čas hledání i čas ztrácení,

                       
čas milování i čas nelásky,

                       
čas války i čas míru.

Tvůj čas, sestro Boženko, se již naplnil. Víme, že jsi nás zde měla všechny ráda.
I my jsme Tě měli rádi. A tento vzájemný vztah již zůstane zachován. Velmi si
vážíme několikaleté obětavé péče, kterou Ti věnovala Tvá dcera — paní Hana. Ty
už to teď všechno poznáváš a oceňuješ mnohem lépe než my. Moc na Tebe myslíme, ještě
jednou Ti za všechno děkujeme a přejeme Ti věčný mír.“

Pokoj Tobě!  -  Leo Žídek -  leden 2009

Křížová cesta v Kuksu očima bývalých politických vězňů

byla součástí návštěvy a následné prohlídky areálu „Hospitál
Kuks“ a okolí. Využili jsme my, členové Konfederace politických vězňů z Hradce
Králové — laskavé nabídky pana Ing. Pavla Bradíka, hejtmana
Královéhradeckého kraje k návštěvě Kuksu a následně k prohlídce nové
„Křížové cesty“, která byla pro veřejnost oficiálně otevřena začátkem října
roku 2008.

Zahájili jsme prohlídkou známého Hospitálu v Kuksu, který nechal za svého
života vybudovat generál hrabě Špork a to hlavně pro vojenské veterány tehdejších válek.
Hospitál se v tomto duchu zachoval a byl provozován prakticky až do roku 1938, kdy došlo
k záboru tohoto území ve prospěch Hitlerovského  Německa, jako Sudetoněmecké
území, které bylo rozhodnutím mnichovské dohody  násilně připojeno k tehdejší
Říši. Tehdejší říšští obyvatelé se na krátkou dobu změnili — byly zde
umísťování němečtí „nepřevychovatelní chlapci“ už tehdy bez udání
důvodů. „Kdyby zde byly ostnaté dráty a ostraha bachařů se zbraněmi, byl by režim pro
ubytované podobný režimům v koncentračních táborech jáchymovska v padesátých
letech.“-  Tak to bylo konstatování jedním z návštěvníků.

 Po druhé světové válce, když byl Hospitál opět vrácen českým majitelům
— armádě — byl zde znovu obnoven provoz vojenského „útulku pro nemocné
válečné veterány“.

Přesto prohlídka tehdejších lůžkových nemocničních prostorů, a dalších
příslušných prostorů, hlavně kaple a následně světoznámé lékárny 
s původním vybavením velice zaujala nás, všechny návštěvníky. Evokovalo
to vzpomínky na naše předválečné mládí při návštěvách
lékáren v Hradci králové, které nám byly dobře známé. Rozdíl byl jen
v archajských nádobách a nástrojích, ale atmosféra byla totožná. —Jen pan
magistr chyběl — ale místní kustod byl velmi výborný  a detailní.

Po prohlídce vnitřních prostorů jsme se ještě podívali do depozitáře originálů
Braunových soch — souboru „zkamenělých“  „ctností a
neřestí“.

Nádherně ztvárněné sochy se jakoby zastavily v čase a proto jsme si je bedlivě
s výkladem kustoda dobře prohlédly.

Čas se pro nás znovu rozběhl po přejetí  pár kilometrů autobusem po úzké
silnici k samotnému novému areálu, k volnému seskupení soch — skulptur —
osazených v přírodním plenéru, zdánlivě bez přesně uspořádané koncepce.
Projdete-li celou křížovou cestu a máte-li

k dispozici brožuru „Příběh utrpení a naděje člověka“, pak vám tato informace
mnoho osvětlí.

Dozvíte se jak tento pozoruhodný námět vznikl,  a jak pokračoval v realizacích.

Najděte si volnou chvíli, abyste si mohli na chvíli zastavit Váš čas, a přecházejte
od sochy k soše a hledejte svoji představu, vaši vizi, nebo i podle názvu toho kterého
uměleckého díl a u kterého se zastavíte.  Váš čas Vám proběhne rychle
a vy možná najdete jinou představu  pro pojmenování některého z pískovcových
děl, která Vás zaujmou. To by mělo být pro Vás správné osobní
poznání uměleckého díla.

Budete-li se slušnou společností a v příjemném počasí, jistě to pro
Vás bude příjemně strávený den.

Je vhodné porovnat a konfrontovat historická — světoznámá díla Matyáš Brauna
a sochařská moderní díla 21. století. Přináší to důležitá
poznání a porovnání vývoje v umění a životě člověka.

Říjen 2008 — Zd. K.

Nová Paka — Jako když archeologové objeví neporušenou hrobku v Údolí králů nebo když
hledači lodních vraků najdou na dně oceánu slavný koráb, právě takové pocity teď
prožívají bývalí političtí vězni a jejich blízcí. Po čtyřiceti letech
vykopali v lese nedaleko Bělé u Pecky svůj poklad — schránku s cennými listinami
a fotkami, dokumentujícími činnost místní pobočky dnes již kultovní organizace K 231, Klubu
bývalých politických vězňů z roku 1968.

„Mám obrovskou radost, tohle je nejhezčí dárek k mým narozeninám. Ani jsem už nedoufala,
že se nám schránku podaří někdy nalézt. Vždyť jsme na to čekali dlouhých čtyřicet let.
Manžel ještě krátce před svou smrtí v roce 2001 prosil vnuky, aby to nevzdávali,“
neskrývá nadšení spojené s dojetím Blanka Čílová, předsedkyně packé
pobočky Konfederace politických vězňů, která v minulých dnech oslavila osmdesátiny.

Jen dvanáct muklů před čtyřiceti lety vědělo, kde jsou dokumenty ukryty. Bezprostředně po pádu minulého
režimu pak začali zakopané materiály hledat, ale až dosud marně.

„Naši chlapci začali pátrat hned po roce 1989. Schránku zahrabali v noci poblíž Bělé
u Pecky na podzim 1968. Jenže od té doby se situace hodně změnila. Po tolika letech vypadá
les přece jen jinak. Terén je jiný, některé stromy tam tehdy ještě ani nerostly, jiná je i vrstva
hrabanky. Takže se člověk těžko orientuje,“ vysvětluje Blanka Čílová.

Pátrání po ukryté skříňce s cennými dokumenty bývalí
političtí vězni a jejich rodiny přesto nevzdávali. Do lesa blízko Bělé
se příležitostně stále vraceli a jejich vytrvalost byla nakonec odměněna úspěchem. Štěstí
se na ně usmálo před několika dny, kdy Jan Materna použil výkonnější detektor kovu a spolu
s dalšími packými skauty zkusil pátrat v jiném směru.

„Stále tomu nemohu uvěřit, tolik let se snažili, a Honza tu bednu teď našel za pouhých dvacet
minut. Tentokrát se však vydal hledat opačným směrem,“ líčí s nadšením
Čílová.

Snad ještě větším překvapením pro ni byla skutečnost, v jakém stavu se všechny listiny
a fotografie zachovaly. Přestože byly čtyřicet let zahrabané v zemi, materiály jsou neporušené
a v naprosto dokonale suchém stavu. I přiložené noviny z roku 1968 vypadají, jako by je tam
někdo odložil právě včera. Čílová tak dodatečně oceňuje i pečlivou práci Václava Pavlovce,
který schránku důkladně zaletoval.

Objevené dokumenty mají význam nejen pro politické vězně z padesátých
a šedesátých let, kteří při jejich ukrývání na podzim 1968 riskovali
vysoké tresty a perzekuce ze strany tehdejší Státní bezpečnosti, ale jako důležitý pramen
jsou mimořádně cenné i pro dnešní historiky, například pro badatele z Ústavu pro studium
totalitních režimů.

Místní sdružení K 231, které mělo 189 členů z Novopacka, Jičínska a Hořicka,
bylo jednou z řady poboček této organizace, k níž se hlásily desítky tisíc
politických vězňů komunistického režimu v Československu. Klub vznikl koncem března 1968, ale jeho činnost
o několik měsíců později utnula srpnová okupace země sovětskou armádou. Na Klub 231, jehož
název je odvozen od zákona číslo 231 z roku 1948 na ochranu lidově-demokratické
republiky, podle kterého byla velká část těchto lidí ve vykonstruovaných procesech odsouzena,
navázala začátkem 90. let Konfederace politických vězňů.

„Díky nálezu jsme získali zpět spoustu fotografií, a hlavně podrobnou evidenci všech členů,
kteří v přihlášce vyplnili jména soudců, vyšetřovatelů, dozorců nebo osob, které je týraly,
věznice a lágry, kde byli vězněni, a další údaje. Tyhle informace bychom jinak neměli, protože ti
lidé buď už nežijí, nebo si na podobné detaily těžko vzpomínají. Prostě stárneme
a je nás stále méně, proto mají tyto informace pro nás nevyčíslitelnou
hodnotu,“ říká energicky Blanka Čílová.

Veškerá dokumentace, včetně korespondence, ze které se odvíjí mrazivé příběhy
neprávem odsouzených, často surově týraných a ponižovaných lidí a pohnuté
osudy jejich rodin, se nyní zpracovává a poté bude uložena do státního archivu.
(jn)

Zdroj: www.jicinskozpravy.cz