Pomník je vysoký 5,5 metru. Vyjadřuje: utrpení rodící se svobody v podobě
zahaleného anděla, který pozvolna zvedá křídla. Na pomníku je zásadní text,
který poprvé veřejně hovoří o zločinech komunistů. Zvednuté křídlo ukazuje
na věznici.

Pomník vznikl díky městské části Brno-Bohunice, hlavně starosta Robert Kotzian (ODS) a Daniel
Rychnovský se postarali, aby mohl vzniknout. Městská část zajistila pozemek, peníze
na úpravu pozemku a další. Pan starosta Kotzian sehnal sponzory na materiál a mimo
dalších pomohl Daniel Rychnovský za město Brno, náměstek pro kulturu. Já a moje žena jsem dělali
výtvarnou práci sponzorsky pro to, že se nás věc přímo dotkla lety. Jan Kratochvíl
— muzeum exilu

Text na pomníku:

UČASTNÍKŮM PROTIKOMUNISTICKÉHO ODBOJE A OBĚTEM KOMUNISTICKÉ ZVŮLE
/tento text je uprostřed, na jednom boku text: VŠEM UČASTNÍKŮM PROTIKOMUNISTICKÉHO ODBOJE

VŠEM,  KDO SE RUDÉ TYRANII POSTAVILI NA ODPOR I SE ZBRANÍ V RUCE
VŠEM,  KDO AKTIVNĚ VYSTUPOVALI  PROTI KOMUNISTICKÉMU REŽIMU VŠEM,  KDO NEVÁHALI DÁT
V BOJI  PROTI KOMUNISTICKÉ TOTALITĚ NA MISKU VAH I OBĚŤ NEJVYŠŠÍ SVŮJ ŽIVOT

 /na druhem boku text: VŠEM OBĚTEM KOMUNISMU NA OBOU STRANÁCH MŘÍŽÍ,

POPRAVY,  VĚZNĚNÍ, VYVLASTŇOVÁNÍ,  MORÁLNÍ DEVASTACE
SPOLEČNOSTI, HOSPODÁŘSKÝ ÚPADEK,  ROZVRATY RODIN A NIČENÍ LIDSKÝCH
SPOLEČENSTVÍ SE STALETÝMI KOŘENY

TO BYLY ZLOČINY KOMUNISMU PO NEJMÉNĚ OSMI STOLETÍCH EXISTENCE BYLA V DRUHÉ POLOVINĚ
80. LET 20. STOLETÍ VYVLASTNĚNA A VYBOURÁNA VĚTŠINA PŮVODNÍ OBCE BOHUNICE
ZA OBĚŤ RUDÉ PÝŠE PADLO 68 STATKŮ A DOMŮ PAMÁTCE STARÝCH BOHUNIC  -  Jan
Kratochvil

Odhalení pomníku se zúčastnili čelní představitelé města, zástupci KPV
a dalších organizací.

Poznámka redakce:

pan Jan Kratochvíl s paní Sabinou Kratochvílovou jsou autory a iniciátoři komplexu výstavy
„III. odboj v Československu“, která měla slavnostní vernisáž v prostorách
Evropského parlamentu v Bruselu včetně průvodní publikace. Výstava je putovní
a v současnosti je prezentována v Karviné. (Zd. K.)

Garantem projektu je KPV ČR a festival proti totalitě, zlu, násilí, pro paměť národa Mene Tekel.

Projev k odhalení památníku ve Valdicích (před věznicí) dne 4. června
2009

Vážení páni ministři, pane generální řediteli, pane starosto, dámy a pánové,
sestry a bratři!

Stojíme před sochou obětem komunistického režimu, první tohoto druhu zřízenou v České
republice a možná v celém bývalém východním bloku. Má svého předchůdce
v soše Ukřižovaného na srpu a kladivu, postavenou našimi krajany v Kanadě v letech 1988—89. Byla odhalena
2. července 1989, tedy téměř ve stejnou dobu. Její zřízení bylo spojeno rovněž s nemalými
potížemi, ale nakonec jakoby vystoupil z temna minulosti nápis na čele památníku. Obětem komunismu.
Díky sochaři Randovi tam kdesi za mořem a díky panu Jiřímu Sozanskému zde, stojí tyto dva
památníky. Jsou to památníky obětem zla. Připomínají a budou připomínat těžké,
ba pro mnohé strašné doby, jimiž naše generace prošla. Bezbranný člověk vydaný na pospas
poštvanému zvířeti. Jak je to symbolické. V komunismu byl člověk vystaven mnohdy jednání,
které rozzuřené zvíře mnohokrát předčilo. A napadený byl stejně bezbranný.
V komunismu nebyla určena hranice nepřátelství. Od zřejmých odpůrců stojících v odboji od uchopení moci kom. stranou v únoru 1948 až po děti zlikvidovaného selského stavu. Tento
památník nám bude vracet vzpomínky na těch 42 let jejich panování. Vracet nám
i budoucím generacím proto, aby nejen nezapomínali, ale aby vzniku takového systému včas
zabránili.

Věznice Valdice, u níž nyní stojíme, byla zřízena v roce
1857 z kartuziánského kláštera z roku 1627. Z té doby jsou některé budovy.
Mnohé z nich byly již po druhé světové válce prohlášeny za zdravotně závadné.
Vlhké, kamenné zdivo nevyhovovalo již tehdy hygienickým požadavkům. To však nemělo vadit hlavně
politickým vězňům s dlouhodobými tresty po roce 1948. V té době zaznamenala věznice největší
počet vězňů. Něco málo přes 2 700 mužů. Byla mezi nimi i menší skupina kriminálních. Ti
měli v té době svá práva. Např. pracovali i za hradbami věznice. O ostatním nemluvě.
V druhé polovině padesátých let byl rozšířen tzv. muklheim, oddělení pro
přestárlé a nemocné. Zde lidé i umírali. Tady zemřel poslední předúnorový
náčelník Generálního štábu armádní generál Boček a pravděpodobně
i poslední guvernér Národní banky Dr. Ing. Horna. Hřbitov, pokud si dnešní starci, kteří
tu strávili několik roků, pamatují, se nacházel za hradbami věznice. Říkalo se tam „U dvou
topolů“. Známá zde byla práce s korálky, která však u ostatních vězňů např.
v Jáchymovských táborech vzbuzovala spíše hrůzu, ač to byla práce lehká.
Zvláštností podle vyprávění, byly palandy se třemi lůžky nad sebou. Umožňovaly to vysoké cely,
snad ještě z doby klášterní. Cely byly temné, svítilo se po celý den i noc. Malá
okna byla vysoko nad zemí. Věznice v té době byla rozdělena na dvě oddělení. Každé mělo
samostatný vchod i režim. Jen v jednom byl lékař a zubní ošetřovna.Vzdělávání
v té době bylo přísně zakázáno. Povoleno bylo pouze učení ruštiny. Mladší vězni však
čerpali ze vzdělanosti svých starších kamarádů, kterým se podařilo vystudovat vysoké školy, či
strávit léta v cizině a nabýt tak jazykových znalostí. Tak se tuhé vězení
stávalo někdy univerzitou. Běda, byla-li tato činnost prozrazena. Dlouhodobá korekce byla odměnou. Mladí
lidé to však nevzdávali. Touha po vzdělání překonávala strach z eventuálních
následků.

Kromě práce za hradbami, o níž již byla řeč, se pracovalo na zahradě, což bylo určeno lehce nemocným.
Největší počet mužů však pracoval v dílnách, v truhlárně, knihárně, pletátně
punčoch a pytlíkárně. Po práci bývala vycházka a po ní již jen pobyt na celách.
V té době bylo ve věznici několik set duchovních. Byli to většinou starší kněží tehdy
s tresty na neurčito. Věrni svému poslání, rozdávali při nedělních vycházkách
věřícím sv. hostie, tajně vyrobené v pekárnách, kde jich i část pracovala.
I když byla tato činnost někdy prozrazena, pokračovali v ní později dál.Na tzv. domácím dvoře
nepracovali političtí vězni s vyššími tresty. Nepracovali ani v kanceláři. To bylo výsadou
především retribučních a Němců, později kriminálních s kratšími tresty.

Tak život zde ubíhal den po dni. Dni stále stejné měly člověka deptat a konečně přimět i k rezignaci.
Mnozí se smířili s tíhou svého života, těžko však s mnohaletou perspektivou. V ní
chovali svou vidinu lepší budoucnosti, která však před nimi ustupovala jako fata morgana. Až se jednou i pro ně
otevřely brány. Dnes se to zdá jako zlý sen. Sen těžký a varující, varující jako
socha, před kterou zde stojíme. Nechť stejně jako k nám, promlouvá i k příštím
generacím.

František Šedivý

Související odkazy:

• Památník obětem ve Valdicích, idnes.cz, MF Dnes, Kraj
  Královéhradecký
• Před věznicí ve Valdicích odhalili památník věnovaný obětem
  komunistického režimu, jicinskozpravy.cz, FOTO
• Byl odhalen památník politickým vězňům ve Valdicích.
  Místním příliš nevoní, idnes.cz, FOTO 
• Ve Valdicích byl odhalen památník politickým vězňům,
  Jičínský deník, FOTO

P. Josef Toufar (ročník 1902) byl po únoru 1948 na popud komunistických funkcionářů přeložen
do malé vesničky Číhošť na Vysočině. Tam došlo v kostele v roce 1949 při kázání
během adventní mše a ještě také o Vánocích  k nevysvětlitelnému pohybu
kříže na oltáři. P. Josef Toufar byl koncem ledna 1950 zatčen a nelidským fyzickým
týráním při vyšetřování nucen k doznání, že pohyb kříže sám
zinscenoval. Krutému mučení nakonec podlehl.

Slavnost probíhala na okraji obce v místě, které bylo před pěti lety vypočteno a označeno jako
zeměpisný střed České republiky. K tomuto místu, kde dnes stojí památník středu
České republiky, přichází v deset hodin skupina  představitelů veřejné správy,
církve, Klubu českých turistů a Konfederace politických vězňů České republiky. Je zde již
shromážděn značný počet návštěvníků z obce i z okolí. To se již obloha
protrhává a začíná probleskovat slunce. U mikrofonu se střídají zástupci KČT, KPV
a veřejné správy. Generální vikář královéhradecké diecéze při této
příležitosti světí obecní prapor a obohacuje program duchovním projevem. Následuje
přestřižení pásky a otevření turistické stezky Cesta Josefa Toufara. Při této akci asistují
malé turistky — Šlápoty.     Všichni přítomní se řadí do průvodu a za
zvuku hudby odebírají k pomníku a symbolickému hrobu P. Josefa Toufara vedle gotického kostela
Nanebevzetí Panny Marie. Po položení věnců a uctění památky umučeného kněze modlitbou se mnozí přítomní věnují prohlídce interiéru kostela.

Na ideové koncepci, přípravě a na organizaci slavnosti se podílel velkou měrou Klub Českých turistů (pan
Vladimír Maršík) a místní požárníci.

Odcházeli jsme z tohoto milého prostředí s nadějí, že snad oběti těch, kteří se za tak
vysokou cenu vzepřeli komunistické totalitě, nebudou nadarmo.

Leo Žídek

Brněnský magistrát chce do 26. dubna 2009 instalovat
na pomník v Brně-Králově Poli nový srp a kladivo v rudé hvězdě. Prý jde
o přání 80 Brňanů, kteří se na magistrát obrátili. Podpořte naši výzvu
— nechceme nové symboly staré totality. Srp a kladivo vždy byl symbol mezinárodního komunismu,
ačkoliv jej brněnský magistrát zaměňuje se znakem Rudé armády. Tím však vždy byla
prostá rudá hvězda. Podpořte prosím proto následující výzvu.

• Petici a více informací najdete na web stránce Pocta padlým

Magistrát statutárního města Brna

Roman Onderka, primátor

Vyzýváme brněnský magistrát a všechny zainteresované orgány:

odmítněte instalaci symbolů srpu a kladiva v rudé hvězdě na pomník Rudé
armády v Brně-Králově Poli.

Nová instalace symboliky mezinárodního komunismu je urážkou všech obětí komunistické
zvůle a demokraticky smýšlejících lidí.

Vážíme si obětí všech, kteří položili život za osvobození Československa
od nacismu. Stejně si vážíme všech, kdo položili život nebo jej strávili v nesvobodě
za komunistického režimu.

V Brně 15. 3. 2009

Slavnostního aktu v Pštrossově ulici v Praze 1, kde se dříve nacházel hostinec U Herclíků,
tzv. Zlatá hospůdka, se osobně zúčastnili i tehdejší hokejoví reprezentanti Augustin
Bubník a Antonín Španninger.

Bubník netajil svou radost z toho, že se konečně dočkal připomínky tehdejší velké
křivdy.

„Bojoval jsem mnoho a mnoho let za to, aby se podařilo něco takového udělat. Dokonce jsem tu chtěl otevřít
hospůdku U mistrů světa, ale bohužel k tomu nedošlo. A dneska v 80 letech už se do toho pouštět
nebudu,“ řekl Bubník ČTK a televizi Prima.

„Je bezvadné, že to tu je, teď už hrozí jen to, že to někdo ukradne a ten bronz bude chtít prodat,“
dodal Bubník.

Litoval pouze toho, že se pamětní desky nedočkalo více z jeho bývalých spoluhráčů.

„Tohle se nikdy v žádném státě nestalo, aby národu pozavírali jejich miláčky.
A my jsme jimi byli. Jsem dnes strašně rád a spokojený, že těm všem mým kamarádům, kteří
jsou na této desce, můžeme vzdát hold, i když jich většina hraje hokej tam nahoře a je to už 59 let,“
prohlásil člen nedávno vzniklé Síně slávy ČSLH.

„Strašně rád na ty kluky vzpomínám, protože ve mně všichni zanechali určitý kus života. Bylo to nádherné.“

Podle Bubníka se měl celý návrh zrealizovat už mnohem dříve. „Myslím, že předsedové
svazu měli už dávno a dávno dát impulz k tomu, aby se nezapomnělo,“ uvedl Bubník.

„Možná je škoda, že mě a Bohouše Modrýho tehdy nepověsili, když jsme měli návrh trestu smrti. Kdyby
nás pověsili, tak ta deska byla možná už dávno a dávno tady,“ dodal bývalý poslanec
českého parlamentu.

Tragický konec první zlaté generace se začal naplňovat v sobotu 11. března 1950 na pražském
ruzyňském letišti.

Reprezentace se zde chystala k odletu na světový šampionát do Londýna, kde měla obhajovat titul mistrů
světa, leč zbytečně.

Špičky KSČ hokejistům cestu znemožnily, neboť žily v panických obavách z jejich hromadné
emigrace.

„Oznámili nám, že nemůžeme odletět kvůli reportérům, kteří nedostali víza. Zjistili jsme
však, že to byla všechno lež a víza vydaná byla,“ připomněl Bubník.

Dva dny nato, kdy bylo oficiálně oznámeno, že se československé mužstvo MS nezúčastní, se část týmu sešla v oblíbené hospůdce U Herclíků poblíž Národního
divadla.

„To byla taková naše hospůdka, šest vojáků nás sem chodilo na obědy i večeře, protože naše
kasárna byla Chuchle. Navíc Roziňákovi a Macelisovi se narodili synové a chtěli jsme to oslavit. Mladý
kluci, jednadvacet let, k tomu alkohol a dudák. Zpívalo se a všechno možný,“ vzpomínal
Bubník.

Rozčilení hráči si nebrali servítky a začala padat ostrá slova: „Svině komunistický.
Mají strach, že bychom se nevrátili,“ ozývalo se například.

„Pamatuju, jak jsme s Vaškem Roziňákem vybíhali z té hospody a křičeli, jak chceme mít
křídla a chceme být volní. Křičeli jsme ‚smrt komunismu‘ a že chceme svobodu. Blázniví
dvacetiletí kluci, mysleli jsme, že to všecko zvrátíme,“ připomněl Bubník.

Hokejisté však netušili, že jsou během celého posezení pod dohledem dvojice příslušníků
StB.

„Ti pak mě a Roziňákovi řekli, že půjdeme s nima. První dostal ránu od Zlatka Červeného, ale
druhý písknul a tady na tom náměstíčku už bylo připravené auto s mnoha policisty, kteří
tam vtrhli a začali všechny zatýkat. Dnes už víme, že to na nás byla přichystaná past,“ uvedl
Bubník.

Celá akce nakonec skončila příjezdem příslušníků Státní bezpečnosti a zatčením
Bubníka, Roziňáka a Červeného. V následujících dnech byli pozatýkáni
i další hráči — jako poslední, 24. března, legendární gólman
„Bóža“ Modrý.

Likvidace týmu, která nemá ve sportovní historii obdoby, vyvrcholila neveřejným
zasedáním soudu dne 7. října 1950. Tresty jedenácti hráčů odsouzených za velezradu činily
souhrnně 74 let a 4 měsíce.

Modrý dostal 15 let, Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Roziňák a Vladimír Kobranov
10, Josef Jirka 6, Červený 3, Jiří Macelis 2, Přemysl Hajný 1 rok vězení, Antonín Španninger
s Josefem Štockem 8 měsíců.

Smutnou postavou celé předem zrežírované špinavé hry byl další vynikající hokejista
Vladimír Zábrodský.

Kdykoli se podle výpovědí nezákonně obviněných hráčů mezi sebou bavili o opuštění
republiky — zejména pak během Spenglerova poháru roku 1949 při setkání s hokejovými
emigranty Josefem Malečkem či Jaroslavem Drobným — patřil právě on k vůdcům debaty.

Nikdy však nebyl uvězněn ani vazebně stíhán.

Zdroj:  ČTK, Tiscali.cz

Na web vložil: ZdK.

Památník finančně podpořili i Češi a české politické strany, ale také pobaltské státy a Tchaj-wan. „Náš památník je tak skutečně památníkem mezinárodním,“ cituje senátor Mejstřík předsedu nadace Lee Edwardse. Kongres v roce 1993 nadaci pověřil tím, aby památník navrhla, postavila a pak se o něj i starala.

Základní kámen památníku byl položen už loni v září. Hlavním motivem pro jeho vznik byla snaha zabránit hrozícímu zapomínání na zločiny komunistických režimů ve světě, uctít ty, kteří se jim dokázali postavit, a poučit příští.

„Hrdě přijímám Památník obětem komunismu jménem amerického lidu,“ prohlásil Bush. Podle něho je třeba upozorňovat na zločiny tyranských režimů kvůli těm, kteří zemřeli, i proto, aby se podobné hrůzy neopakovaly. Připomněl v této souvislosti slova českého spisovatele Milana Kundery, že boj proti komunismu „je boj paměti se zapomínáním.“

Vzorem třímetrového bronzového monumentu v podobě ženy třímající pochodeň byla socha Bohyně demokracie, kterou v roce 1989 vztyčili studenti na pekingském náměstí Tchien-an-men při násilně potlačené demonstraci za demokracii. Inspirací jim byla newyorská socha Svobody. Jejich dílo ale skončilo pod pásy čínských tanků.

S myšlenkou vybudovat památník přišel americký konzervativní historik Lee Edwards krátce po pádu Berlínské zdi v roce 1989. Kongres USA výstavbu schválil v prosinci 1993, ale trvalo více než deset let, než nadace pro vznik památníku v čele s Edwardsem sehnala peníze a než splnila veškeré administrativní požadavky.

Washingtonský památník byl odhalen přesně 20 let poté, kdy se tehdejší americký prezident Ronald Reagan před Braniborskou branou v tehdejším Západním Berlíně obrátil přes Berlínskou zeď na sovětského vůdce Michaila Gorbačova se slovy: „Pane Gorbačove, otevřete tu bránu! Pane Gorbačove, zbourejte tu zeď!“

Odkazy na související články:

• Sto milionů obětí komunismu má svůj památník
• Pomník obětem komunismu ve Washingtonu D.C.

Za přítomnosti primátora Města Ing. Otakara Divíška, velitele posádky plk. Sotony, MONs arcibiskupa Karla Otčenáška, dále byli přítomni zástupci magistrátu, místopředseda KPV Zdeněk Kovařík a další hosté a příslušníci bývalého 61. praporu PTP-VTNP.

V průvodních slovech bylo vzpomenuto na padesátá léta minulého století a osudy těch, kteří byli v PTP. Všemi přítomnými bylo řečeno, že deska a další pomníky a památníky musí být, aby se nikdy na minulost v komunistickém režimu nezapomnělo.

Záštitu převzal primátor města Ing. Otakar Divíšek.

Pamětní deska bude připomínat hořkosti padesátých let minulého století, historický dokumentovat dobu nesvobody a dobu účasti detašované jednotky 61. praporu PTP Rumburky na výstavbě sídliště v Hradci Králové.

Zdeněk Kovařík-říjen 2006

Vernisáže a následné výstavy se zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů z Olomouce, Pardubic, Ústí nad Orlicí, Hradce Králové a z dalších míst.

Nová expozice je výsledkem společné práce Muzea K-S 14 Králíky, Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, Národního archivu v Praze, Kabinetem dokumentace a historie Vězeňské služby a Hornického muzea v Příbrami.

Výstava dále popisuje události po převratu v roce 1948, návštěvník se může seznámit s politickými procesy a stalinskou justicí, vystaveny jsou autentické dokumenty z procesů Dr. Milady Horákové, s církevními představiteli, exponáty vztahující se k táborům nucených prací a koncentračním táborům komunistické režimu a další dokumenty, které nebyly dosud jinde zveřejněny.

Zdeněk Kovařík

více informací na http://militaryclub.info/cihelna/

foto viz Fotoreportáž  

Zdroj: (ČTK) MfDnes, str. 4, 06.02.2006