Nová kniha podrobně dokumentuje osudy soukromých zemědělců v Československu v minulém století.
Na příběhu dvou rodin sleduje autor jejich pronásledování a násilnou likvidaci
„kulackého“ majetku. Součástí knihy jsou i dobové dokumenty, svědectví
pamětníků a sonda do exemplárního soudního procesu.
Publikace obsahuje sedmnáct vybraných životních příběhů bývalých politických
vězňů a vězeňkyň, kteří prožili část svého života za mřížemi československých
komunistických věznic a trestaneckých pracovních táborů. Tyto příběhy byly zaznamenány a zpracovány s využitím metody orální historie. Analytické kapitoly knihy jsou věnovány
vývoji československého vězeňství po druhé světové válce, vězeňským
subkulturám, psychologickému pohledu na dopady politického věznění a způsoby jejich
zvládání i vězeňské poezii jako svědectví a dokumentu své doby.
Knihu představili autoři a jejich hosté z řad bývalých politických vězňů, historiků a partnerů
projektu. Malým předvánočním dárkem pro všechny dochvilné příchozí byl jeden
výtisk nové publikace.
Setkání se zúčastnili také ti, o kterých je výše uvedená kniha.
Přítomnost bývalých politických vězňů — Augustina Bubníka, brig. gen. v.v.
Antonína Husníka, Zdeňka Kovaříka, Miroslava Šlechty a Hany Truncové umocnila autentičnost knihy. Autoři,
mladí lidé, kteří neopakovatelné příběhy vložili do knihy, se vyznali, proč je tato kniha
nutná zvlášť pro generaci, která dobu komunistické totality nezažila. Přítomní
bývalí političtí vězni promluvili o tom, co bylo, a hlavně popřáli dobré vykročení
této knihy do života. Přátelské setkání s přítomností více než
80 hostů jistě bylo přínosem pro poznání minulosti, ale i pro bývalé politické
vězně, kteří v osobních rozhovorech poznali a pochopili zájem mladé generace. Autorům děkujeme
Zd. K. — prosinec 2009
Sběr příběhů dětí, jejichž rodiče byli persekvováni na základě komunistického
práva, stalinských doktrín, apod. Příběhy v psané podobě nebo ve formě audio či
audiovisuální nahrávky poskytovat k dalšímu, především výukovému
a studijnímu využití.Finanční podpora projektů, které povedou k publikaci příběhů Dcer
jak v psané podobě, tak ve formě audio či audiovisuálního výstupu. Návštěvy škol všech
stupňů a osvětové působení v rámci výuky novodobé historie a občanské nauky
a konsultace nebo případná doporučení při tvorbě školních osnov.Vedení webových
stránek
objeví a na nichž bude k dispozici i prostor k diskusi na téma zkušenosti
s totalitními režimy.
Předsedkyní rady Občanského sdružení Dcery 50. let je Eva Vláhová,
místopředsedkyní Marie Janalíková, dalšími členkami rady jsou Věra
Pytlíčková, Zuzana Vittvarová (redaktorka webových stránek) a Ludmila
Voříšková.
Některé z nás se zúčastnily výzkumu psychologických vlivů na děti
v rodinách pronásledovaných komunistickým režimem. Bylo nás původně dvanáct
(v roce 1999).Tak vznikla skupina žen, nás Dcer, která se postupem času rozrostla až
na šedesát členek (2008). Scházíme se dvakrát ročně, z mnohých
z nás se staly přítelkyně.
Spojují nás životní příběhy, které jsme zatím neměly možnost vyprávět.
Ve školách se neučí o psychologických vlivech teroru na českou společnost, jehož
následky jsou u nás dodnes. Například nedůvěra jednoho Čecha k druhému (viz odborná
literatura). Náš cíl je poučit příští generace, aby se stejný teror v naší zemi
už nikdy neopakoval.
Účastníme se besed na středních školách v rámci projektu organizace Člověka
v tísni „Jeden svět do škol — sekce Bezpráví“. Naše příběhy lze nalézt
v archivu Českého rozhlasu 6 v cyklu Pamětníci
stránkách
Spolupracujeme na bakalářských a diplomových pracích studentů. Jeden z cílů,
který jsme si vetkly do našeho nepsaného kréda, je rozšiřovat příběhy o zkušenostech
s totalitou. Chceme navštěvovat (a navštěvujeme) školy všech stupňů, od základních po vysoké.
Osvětově působíme v rámci výuky novodobé historie a občanské nauky na žáky
a studenty. Forem využíváme rozličných (viz naše články na webu). Presentace, diskuse, filmy
s tematikou např. 50. let 20. století. Máme zájem podpořit studenty při hledání
materiálů pro seminární práce z oblasti psychologických dopadů, historických
konsekvencí či jinak zadaných prací z doby 1948 — 1989. Jsme ochotny přispět radou. Pro
aktivity takového druhu hledáme ve školách učitele, kteří mají zájem zařadit
do školních osnov výše uvedenou problematiku.
Některé Dcery jsou členkami Konfederace politických vězňů České republiky.
Navázaly jsme spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny, sekcí orální historie.
Vážený pane, paní……
dovolte mi, abych Vám představila náš projekt. Budoucí knihu příběhů a vzpomínek
na padesátá léta minulého století očima dcer nespravedlivě odsouzených
a stíhaných rodičů. Příběhy jsou už po nějaký čas nabízeny čtenářům
na webových stránkách www.dcery.cz.
Myšlenka vydat jejich sbírku v materializované podobě vznikla z potřeby mít v ruce nejen
krásnou knihu s dobovými fotografiemi a dokumenty, v níž se může listovat
a z níž se bez připojení na internet dá číst, ale také přednášet
o těžkých osudech tak, aby se doplnily mezery nejen v dějepisech škol všech stupňů. Mnohé z dcer
postižených komunistickým režimem považují svou výpověď za krok k ozdravení své
duše, k nápravě svého zadupaného sebevědomí, mají však na mysli širší
záběr osvětový. Rády by na konkrétních případech poukázaly na zrůdnost
totalitních ideologií. Vždyť rodiče některých z nich byli uvězněni také během druhé
světové války.
Naše kniha by ráda popsala na konkrétních případech historii lidí z města i vesnice,
vzpomínky dětí z rodin různých profesních skupin a také rozličných vrstev
československé společnosti. Poukáže na likvidaci elit národa, na zničení
po předešlá léta budovaných jistot v rodinách rolníků, řemeslníků,
středního stavu — učitelů, spisovatelů či úředníků, na zneuctění bojovníků
za naši svobodu během světové války, kteří nasazovali svůj život nejen na zemi, ale
i ve vzduchu, vybojovali vítěznou bitvu o Velkou Británii, ale přišli také se Svobodovu
armádou.
Kniha nemůže zapomenout ani na představitele podnikatelů, jejichž přičiněním nacházeli lidé
pracovní příležitosti a země postupně bohatla. V neposlední řadě si klade kniha za cíl
upozornit další „děti“, které se k nám dosud nepřihlásily, že existuje
společenství lidí, kteří mají společné zájmy, snahu nezapomenout, ale také
se zasadit o nápravu. Zmiňuji se tady jen dcerách. Ano, bohužel synové až
na mimořádné výjimky k nám zatím nenašli cestu. Tím ovšem netvrdím,
že bychom jejich vzpomínky nepřijaly k uveřejnění na našich webových stránkách.
Těm z Vás, kteří mají představu, že by pomohli na svět zase další knize plné
hrůz, násilí, slz a krveprolití, slibuji, že při četbě příběhů se nezasměje jen ten
nejhorší škarohlíd. Ano, balancujeme nad tou dobou někdy v pozici tragikomické, ale uznejte sami, jak by
se něco takového dalo přežít?
Obracím se na Vás s prosbou o pomoc na svět popisované knize, která by měla
vyjít příští rok na jaře k desátému výročí vzniku společenství Dcer
politických vězňů , které naleznete v registru občanských sdružení pod názvem Dcery
50. let, o. s. (viz www.dcery.cz/. Vězte, že pomůžete jakoukoli finanční podporou,
kterou budete směrovat do UniCredit Bank na číslo účtu 1002569035/2700, VS 1948.
Těším se, že se sejdeme při křtu knihy. Děkuji za Vaši pomoc a v úctě
zůstávám
Stanovy Občanského sdružení Dcery 50. let — Občanské sdružení Dcery 50. let
Antala Staška 63, 140 00 Praha 4
Poznámka — přidají se i synové??? —Zd. K.
„Při budování ústavu jsme si uvědomovali se stále větší intenzitou, že musíme
vylepšit práci vůči médiím. Že nestačí pouze odhalovat fakta pro úzkou skupinu historiků a odborníků, ale musíme s nejdůležitějšími výsledky našich objevů seznámit širokou
veřejnost. Proto bychom rádi převzali otěže presentace informací o naší minulosti. K faktům se chceme
vyjadřovat podrobněji než běžná média. Je ale problém jak na to jít, aby to bylo nejen poučné, ale
i čtivé. Přestože jsme měli velkou práci s budováním a stěhováním ústavu,
vydali jsme již první číslo čtvrtletníku „Paměť a dějiny“. Na žádost PSP ČR bylo toto
první číslo věnováno druhému odboji za druhé světové války, který je
stále polem neoraným ve vojenské kontrarozvědce. Každý den se objevují nové věci. Přišlo
o život tolik lidí, že nejde toto období našich dějin pominout,“ uvedl PhDr. Pavel Žáček,
ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů při presentaci časopisu v kavárně Academia na Václavském náměstí.
„Od 1. února bude zprovozněna budova na Žižkově a převezmeme sborník archivu ministerstva vnitra. Jedna
část je dosud pod ministerstvem vnitra druhá pod ministerstvem obrany. Instituci s podobným
posláním mají i v Pobaltí, Polsku, Maďarsku a Slovensku. My jsme ale paradoxně dál
v otevřenosti archivu. V Německu mi kolegové řekli, že začerňují a začerňují a jsou byrokratickou
institucí. V Polsku mohou občané do archivu nahlížet jen za asistence tajných služeb.
U nás ne. Již jsem i v Maďarsku avizoval, že jim dýchneme na záda. Náš zákon
nenařizuje začerňovat a zpravodajské služby ho přijaly za svůj. Otevřeli jsme i v Brně v Kanicích
další badatelny,“ říká posluchačům v nabité kavárny Akademia doktor Žáček.
„Byly provedeny mezioborové diskuse a rádi bychom kromě vydávání tohoto čtvrtletníku
pořádali dvakrát do měsíce diskusní panely,“ doplňuje historik Petr Blažek, který přišel na tiskovou konferenci vzhledem k pozdním hodinám i s dcerkou na ruce. Do revue přispěl do rubrik „Zabaveno!“ a “Místa paměti“ působivými články.
„Přílohou časopisu je i CD, které vydala redakce za spolupráce s Mikulášem Kroupou a Adamem
Drdou z „Rádia Česko“, aby čtenáři slyšeli i autentické hlasy těch, o nichž je
v časopisu řeč. První dvě čísla nám dotuje ministerstvo vnitra, pak chceme jít na stánky,“ uvedl šéfredaktor časopisu Petr Koura.
Michal Haslinger — se souhlasem předkladatele Zd. K.
fada