Odhalení památníku politickým vězňům ve Valdicích

Projev k odhalení památníku ve Valdicích (před věznicí) dne 4. června
2009

Vážení páni ministři, pane generální řediteli, pane starosto, dámy a pánové,
sestry a bratři!

Stojíme před sochou obětem komunistického režimu, první tohoto druhu zřízenou v České
republice a možná v celém bývalém východním bloku. Má svého předchůdce
v soše Ukřižovaného na srpu a kladivu, postavenou našimi krajany v Kanadě v letech 1988—89. Byla odhalena
2. července 1989, tedy téměř ve stejnou dobu. Její zřízení bylo spojeno rovněž s nemalými
potížemi, ale nakonec jakoby vystoupil z temna minulosti nápis na čele památníku. Obětem komunismu.
Díky sochaři Randovi tam kdesi za mořem a díky panu Jiřímu Sozanskému zde, stojí tyto dva
památníky. Jsou to památníky obětem zla. Připomínají a budou připomínat těžké,
ba pro mnohé strašné doby, jimiž naše generace prošla. Bezbranný člověk vydaný na pospas
poštvanému zvířeti. Jak je to symbolické. V komunismu byl člověk vystaven mnohdy jednání,
které rozzuřené zvíře mnohokrát předčilo. A napadený byl stejně bezbranný.
V komunismu nebyla určena hranice nepřátelství. Od zřejmých odpůrců stojících v odboji od uchopení moci kom. stranou v únoru 1948 až po děti zlikvidovaného selského stavu. Tento
památník nám bude vracet vzpomínky na těch 42 let jejich panování. Vracet nám
i budoucím generacím proto, aby nejen nezapomínali, ale aby vzniku takového systému včas
zabránili.

Věznice Valdice, u níž nyní stojíme, byla zřízena v roce
1857 z kartuziánského kláštera z roku 1627. Z té doby jsou některé budovy.
Mnohé z nich byly již po druhé světové válce prohlášeny za zdravotně závadné.
Vlhké, kamenné zdivo nevyhovovalo již tehdy hygienickým požadavkům. To však nemělo vadit hlavně
politickým vězňům s dlouhodobými tresty po roce 1948. V té době zaznamenala věznice největší
počet vězňů. Něco málo přes 2 700 mužů. Byla mezi nimi i menší skupina kriminálních. Ti
měli v té době svá práva. Např. pracovali i za hradbami věznice. O ostatním nemluvě.
V druhé polovině padesátých let byl rozšířen tzv. muklheim, oddělení pro
přestárlé a nemocné. Zde lidé i umírali. Tady zemřel poslední předúnorový
náčelník Generálního štábu armádní generál Boček a pravděpodobně
i poslední guvernér Národní banky Dr. Ing. Horna. Hřbitov, pokud si dnešní starci, kteří
tu strávili několik roků, pamatují, se nacházel za hradbami věznice. Říkalo se tam „U dvou
topolů“. Známá zde byla práce s korálky, která však u ostatních vězňů např.
v Jáchymovských táborech vzbuzovala spíše hrůzu, ač to byla práce lehká.
Zvláštností podle vyprávění, byly palandy se třemi lůžky nad sebou. Umožňovaly to vysoké cely,
snad ještě z doby klášterní. Cely byly temné, svítilo se po celý den i noc. Malá
okna byla vysoko nad zemí. Věznice v té době byla rozdělena na dvě oddělení. Každé mělo
samostatný vchod i režim. Jen v jednom byl lékař a zubní ošetřovna.Vzdělávání
v té době bylo přísně zakázáno. Povoleno bylo pouze učení ruštiny. Mladší vězni však
čerpali ze vzdělanosti svých starších kamarádů, kterým se podařilo vystudovat vysoké školy, či
strávit léta v cizině a nabýt tak jazykových znalostí. Tak se tuhé vězení
stávalo někdy univerzitou. Běda, byla-li tato činnost prozrazena. Dlouhodobá korekce byla odměnou. Mladí
lidé to však nevzdávali. Touha po vzdělání překonávala strach z eventuálních
následků.

Kromě práce za hradbami, o níž již byla řeč, se pracovalo na zahradě, což bylo určeno lehce nemocným.
Největší počet mužů však pracoval v dílnách, v truhlárně, knihárně, pletátně
punčoch a pytlíkárně. Po práci bývala vycházka a po ní již jen pobyt na celách.
V té době bylo ve věznici několik set duchovních. Byli to většinou starší kněží tehdy
s tresty na neurčito. Věrni svému poslání, rozdávali při nedělních vycházkách
věřícím sv. hostie, tajně vyrobené v pekárnách, kde jich i část pracovala.
I když byla tato činnost někdy prozrazena, pokračovali v ní později dál.Na tzv. domácím dvoře
nepracovali političtí vězni s vyššími tresty. Nepracovali ani v kanceláři. To bylo výsadou
především retribučních a Němců, později kriminálních s kratšími tresty.

Tak život zde ubíhal den po dni. Dni stále stejné měly člověka deptat a konečně přimět i k rezignaci.
Mnozí se smířili s tíhou svého života, těžko však s mnohaletou perspektivou. V ní
chovali svou vidinu lepší budoucnosti, která však před nimi ustupovala jako fata morgana. Až se jednou i pro ně
otevřely brány. Dnes se to zdá jako zlý sen. Sen těžký a varující, varující jako
socha, před kterou zde stojíme. Nechť stejně jako k nám, promlouvá i k příštím
generacím.

František Šedivý

Související odkazy: