Sobotním slunečným ránem začalo další vítání známých
a kamarádů a kamarádek, přátel a přítelkyň, kteří si nenechají ujít
toto sváteční a milé každoroční setkání. Pontifikální mši celebroval opat
strahovský Michael Josef Pojezdný v plné bazilice Panny Marie Hostýnské. Po mši bylo
slavnostní setkání u památníku KPV — ČR s položením věnců
a uctěním památky zavražděných a vězněných občanů v období komunistické
totality. To vše za přítomnosti členů posádky Hradní stráže a vojenské hudby.
U památníku moderoval program Leoš Žídek, dále promluvili — místopředsedkyně
PSP-ČR paní Mirka Němcová, zástupce slovenské delegace Jožka
Baník a za premiéra pan Martin Štěpánek.
V „Jurkovičově sále“ byla beseda — mítink, který slovem provázel Leoš Žídek
a spolu s předsedkyní KPV — Mudr. Naďou Kavalírovou měli úvodní slovo. Následovala
zdravice ministra Cyrila Svobody a jeho ujištění, že i nadále pracuje na slibu, který dal
v tomto roce ohledně odškodnění studentů vyloučených po roce 1948 ze škol, za Senát
se představil senátor Paed Dr. Zdeněk Hanzlík starosta Holešova — místní
představitel, dále Ing. Jaroslav Plachý — poslanec PSP — ČR s ujištěním, že usiluje
o zřízení „Muzea totality“ v Uherském Hradišti v prostorech bývalé —
smutně proslulé — věznici. Každoroční účastník pan Vilém Holáň promluvil
o minulosti s přímou návazností na budoucnost. „Ústav pro studium totalitních
režimů“ zastoupil pan Miroslav Lehký. Stvrdil povinnost tohoto ústavu v důsledném studiu
komunistických režimů v Evropě s tím, že ústav usiluje o „Evropské
slyšení“ o zločinech komunistů v prostorách Bruselského parlamentu v Bruselu
v příštím roce. Za spřízněnou organizaci PTP pronesl zdravici Dr. Bohumír Dufek. Poslanec Mgr.
Marek Benda se mimo jiné zmínil o nutnosti vybudování radarové základny v ČR,
vzhledem k posledním událostem mezi Gruzii a Ruskem. Závěrečné slovo pronesl opat strahovský
Michael Josef Pojezdný. Svatováclavským chorálem bylo setkání ukončeno.
Září 2008 — Zd. K.
Zdravice premiéra Mirka Topolánka, kterou přečetl jeho poradce pan Martin Štěpánek.
Vážení přátelé, přítomní.
Konečné číslo letošního roku ona osmička, je pro historii naší země zřejmě opravdu
magické. Připomínáme si smutná výročí, nedávno invazi vojsk varšavské smlouvy
v srpnu 68, smrt prezidenta Edvarda Beneše, ale především, a to po celý rok, Únor
48. nebyla to osmička, nebyl to únor, nýbrž byli to lidé, Češi Slováci Moravané
a Slezané, kteří, motivováni, vedeni, zlákáni čímkoliv, uvrhli tuto zem pro knutu
politického teroru, zdevastovali mladou československou demokratickou tradici, vyrabovali soukromé vlastnictví, ale
především zničili lidské osudy, brali svým spoluobčanům svobodu i životy, tři roky po porážce
nacizmu znovu vybudovali koncentrační tábory a mučírny, ale tentokráte doma, ve vlasti. Mnozí
se snaží tuto tragiku vysvětlit sovětským vlivem a podobně. Možná, snad, určitě. Ale pro mě zůstal
nezvratným a důležitým faktem, že se těchto zvěrstev dopouštěli naši spoluobčané
na svých bližních. Nebudeme-li si toto připomínat, nebudeme-li o tom vyprávět dětem
v rodinách a školách, ztratíme historickou paměť, vyzujeme se z odpovědnosti
a především ztratíme důležitý korektiv slušné osobnosti, kterým je špatné
svědomí.
Vláda ČESKÉ REPUBLIKY v letošním roce připomíná osud vás, politických
vězňů, muklů, mnoha akcemi výstavami, setkáními statečných pronásledovaných, ale já
jsem dnes především šťasten proto, že mám příležitost pozdravit vás na tomto
místě, na Svatém Hostýně a při té příležitosti zdůraznit vážnost osudu
pronásledovaných, vezněných a týraných duchovních, obětí „akce K“,
kteří i za strašlivých podmínek neztráceli svou víru a naopak v lágrech
poskytovali svým spoluvězňům nejen útěchu nýbrž v mnoha případech i vzdělání.
Nesmíme zapomenout oné noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy StB s Lidovými milicemi vzaly
ztečí toto místo a po brutální deportaci řeholníků do Bohosudova vyrabovaly co
se dalo, včetně převzácné knihovny. Pro ještě „mladičký“ teroristický režim pak bylou
jen příznačné, že se tato zvůle nevyhnula ani řeholním sestrám.
Pouť je příležitost radostná, ale nezažene jednu chmuru, obraz, spíše sen, sen
o beztřídní společnosti jak si jej představovala Diktatura proletariátu. V jedné řadě
voják — hrdina, vědec, prostý dělník či zemědělec, umělec, student, řemeslník.
Úředník, politik, duchovní, muži i ženy, všichni v jedné řadě, všichni jedna třída
a kolem ní ……? A to proto jen, že jsem měl svou zemi tak rád.
Přepsal Zd. K.
Miroslava Němcová, 1. místopředsedkyně PS PČR:
Projev při příležitosti pietního aktu v rámci XVI. Muklovské pouti na Svatém
Hostýně, pořádané Konfederací politických vězňů, 6. září 2008
Vážená paní předsedkyně, vážení ústavní činitelé, vážení
představitelé církví, samospráv a Krajského úřadu a zejména
vážení členové Konfederace politických vězňů
Dovolte mi, abych vás pozdravila jak svým jménem, tak také jménem
mých kolegyň a kolegů, členů PSP ČR.
Zdravím vás tedy i za ty, kteří jsou zde přítomni
a nemohou vás všechny z tohoto místa oslovit. Nejsou zde samozřejmě přítomni všichni,
kteří se ztotožňují s vašimi životními postoji a nesmírně si
vás váží. I za ně vás všechny zdravím.
Setkávám se s vámi na mnohých akcích, které
neúnavně organizujete. A vždy znovu si uvědomuji, jak důležitým fenoménem je lidská paměť. Ovšem
nestačí si jenom pamatovat, je třeba všechny události, které naše paměť zaznamenala dávat
do souvislostí, analyzovat je a vědět, co bylo příčinou a co důsledkem těchto
událostí.
Zároveň, aby takto analyzované události našich životů posloužily jako zdroj
poučení, je nutno být stále aktivním členem naší společnosti a celoživotně své postoje
obhajovat.
Mluvím o tom zejména proto, že část generace, kterou vy reprezentujete,
věděla vždy, že demokracie a svoboda každého jednotlivého člověka jsou základní
podmínky naší existence, našeho smysluplně prožitého života.
Že druhá část vaší generace selhala, stala se pasivní
a opatrnická a tímto postojem umožnila československým komunistům pod dozorem Moskvy konat dílo
zkázy, je smutnou pravdou.
A že ještě další část vaší generace se dobrovolně
na zotročení své vlasti a svých lidí podílela, to si bolestně
připomínáme při každém setkání.
Ani další generace ve zkoušce charakteru neobstály lépe. Ale společně jsme
se dočkali zásadního zlomu v našich životech, roku 1989.
Téměř 20 let žijeme v demokratické zemi. Tato etapa je tedy stejná jako
etapa první republiky. Jako tehdy, i my dnes máme úkol budovat stát (řečeno s Ferdinandem
Peroutkou).
Tedy budovat takový systém, který dlouhodobě zajistí naši svobodu směrem
vnitřním i vnějším. Systém, který se musí opírat o sebevědomé,
poctivé a aktivní občany, jimž bude co nejvíce usnadňovat cestu ke vzdělání
a pracovnímu a životnímu uplatnění. Systém, který potřebným pomůže
a aktivní nebude brzdit.
Že to není snadný úkol vidíme nejenom a příkladu
první republiky, ale i na současnosti. Že však ze své cesty k tomuto cíli slevit
nesmíme, to vy víte nejlépe.
Na tomto místě a ve chvíli, kdy si připomínáme oběti
z řad politických vězňů, které komunisté zavraždili, si povinnost naší generace uvědomuji
se vší silou a naléhavostí.
Skláním se před ženami a muži, kteří byli a zůstanou
symboly naší složité cesty ke svobodě a demokracii. Skláním se před vámi. Přeji
vám mnoho sil, zdraví a optimismu, který vám umožní i nadále být oporou
nás, často chybujících, ale přesto plných touhy a odhodlání budovat náš
společný svobodný a demokratický stát.
Děkuji vám za to, že jste mě mezi sebou opět přijali a za to,
že jste mě trpělivě vyslechli.