Jak sám autor článku Antikomunistická mše v Britských listech poznamenává, byl zde „poprvé na akci, jejímž účelem bylo připomínat bezpráví totalitního režimu.“ Jeho sdělení vyvolává otázku, jaké akce novinář navštěvoval za uplynulých 17 let po listopadu 1989 a na jaké akce se zaměřoval před tímto zlomovým letopočtem.
Hned napoprvé se mu však nelíbila ani uvedená akce LFŠ v Uherském Hradišti, ani sám film. Prý dokonce uráží politické vězně — příslušníky třetího odboje — a nedává dostatek prostoru pro jejich věznitele, aby se uvolnili a mohli říct více. Zcela opomíjí skutečnost, že drtivá většina bývalých bachařů a opor komunistického režimu o své temné minulosti odmítá mluvit a před zvídavými reportéry zavírá dveře. Mohly se nacistickým zločincům promíjet jejich zločiny a měly se přijímat po druhé světové válce jejich výmluvy, že pouze plnili příkazy svých nadřízených, své strany a vlády? Má se dnes nositelům komunistických zločinů měřit jiným metrem?
Novinář Jan Čulík vytýká Dračí setbě, že nezachycuje plasticky, v čem spočívá útlak v komunistických koncentrácích, a že mladšímu divákovi není jasné, co se tam vůbec dělo. Film je určitě srozumitelnější pamětníkům tehdejší doby. Ale i mladým lidem nabízí řadu informací, nad nimiž se mohou zamyslet a které je mohou přivést k dalším poznatkům, pokud projeví zájem.
Autor článku se také diví údajně slabší výpovědi ani ne hodinového filmu Dračí setba, ale přitom uvádí, že ani třináctidílný televizní seriál vynikajícího britského novináře Neal Aschersona o tom, co to byla komunistická totalita, nedokázal zcela uchopit komunistickou realitu. Tlumočí tak názor samého autora seriálu.
Konečně ať se o to pokoušejí i další filmoví režiséři a novináři. My političtí vězni to přivítáme stejně kladně jako jsme přivítali Dračí setbu. A doufejme, že kvalita jejich dokumentů bude i na takové výši a úrovni jako je činnost a umělecká výpověď Kristiny Vlachové.
Leo Žídek