Toto již tu jednou bylo
Konfederace politických vězňů (KPVČR) byla založena jako společenství žijících občanů České republiky, kteří byli komunistickým režimem po r. 1948 vystaveni nebývalému teroru,
jako byly popravy, mučení, dlouholetý žalář, konfiskace majetku, ale i společenská a sociální diskriminace. Jejím cílem bylo v první řadě rehabilitovat všechny neprávem stíhané a následně se zaměřila především na důstojné uctívání památky obětí komunismu a na seznamování mladé generace se svými dějinami jako je např. Muzeum třetího odboje v Příbrami, skanzen tábora Vojna v obci Lešetice u Příbrami, nebo Památník obětem zla v Plzni-Doudlevcích. Cílem bylo nedopustit, aby se zde něco podobného opakovalo – bojovat proti nepříteli z vnějšku organizace. Po zvolení nového vedení v čele s Dr. Naděždou KAVALÍROVOU v roce 2003 (až do ledna 2017, kdy nás opustila) došlo její zásluhou a zásluhou tehdejšího širšího vedení (místopředsedů bratrů Ing. Františka Šedivého, Leo Žídka, Zdeňka Kovaříka a předsednictva – převážná část byli také muklové) k nebývalému „rozkvětu“ celé organizace a „dobyla“ jí uznání a vážnosti muklů u politické reprezentace ČR. Navíc po celou dobu se vždy snažila pomáhat a ulehčit život všem, o kterých se dozvěděla, že pomoc potřebují. Pro mukly se jim podařilo vybojovat jejich ospravedlnění včetně jejich odškodnění za dobu věznění a srovnání důchodů, které by dostávali, kdyby je bolševici nechali pracovat, a získat různé benefity – slevu na dopravu nebo dopravu úplně zdarma, navýšit státní dotace na jejich činnost v řádu milionů, udělat řád a pořádek v přidělování rekondičních pobytů v chatkách Smilovice, které obdrželi od Ministerstva financí na dobu jejich života. Tyto všechny „dobré skutky“ se jim nakonec staly osudnými.Postupně do konfederace vstupovali noví členové. Nejen političtí vězni, ale i jejich příbuzní a potomci a i pro ně se snažili zajistit benefity. Jak šel čas, ti skuteční muklové postupně opouštěli tento svět nebo byli trvale upoutáni na lůžku a vedení organizace začalo uvažovat o ukončení činnosti, protože počet nemuklů začal převažovat nad počtem muklů. S tímto názorem souhlasila převážná část muklů a i nadpoloviční většina členů, která si do svého čela opět zvolila mírně obměněné předešlé vedení, aby pokračovalo nadále v určování směru a řízení dění v Konfederaci. Vedení organizace na tom začalo pracovat. Třídily se archivní dokumenty a převážely do Státního archivu, vyjednávalo se s Ministerstvem financí o navrácení jejich původního majetku (chatiček Smilovice) s tím, že muklové budou moci dále objekty chatiček využívat k rekondičním pobytům, památníky a muzea se převáděly na organizace státu, rušila se sídla poboček. To vše se nelíbilo menší skupině členů organizace. Nic sice pro ostatní členy Konfederace nikdy neudělali, nikdy nikdo je do čela organizace nezvolil, ale viděli majetek, ke kterému by se mohli dostat, viděli státní dotace, miliony které by mohli čerpat, viděli benefity, o které by mohli přijít, a zahájili frontální útok na „nepřátelské převzetí“ celé organizace. Neposlouchali, co se projednává na zasedáních a radách. To je nezajímalo a trvalým hlasitým překřikováním a vyrušováním, fyzickým napadáním ostatních členů, kteří měli jiný názor, si chtěli prosadit svou – tj. další pokračování činnosti třeba i bez muklů. Aby mohli ostatní, kteří je upozorňovali, aby nevyrušovali, překřičet, přinášeli si s sebou megafon a pomocí něj hlasitě „vyřvávali“ své požadavky. A aby toho nebylo málo, začali organizaci udávat a napadat u soudů a některé členy udávat na policii jen proto, že nikdo z nich nebyl na sněmu demokraticky zvolen do čela. To se ani nedá popsat, co vše je někdo schopen udělat pro majetek, peníze a svou moc. Nezačínala takto náhodou kdysi svoji činnost parta lidí, která si říkala Bolševici?
Podařilo se jim, dle mého názoru protiprávně, zneplatnit vedení
spolku administrativním pochybením při svolávání sněmu. Když byl při svolávání
sněmu učiněn dotaz na všechny členy, zda se sněmu zúčastní, a pak jen těm, co
vyslovili souhlas, byla poslána pozvánka ještě jednou. Ale účastnit se mohli
všichni, všichni o sněmu věděli. Pouze nebyla poslána druhá pozvánka znovu všem
– to soudkyni stačilo k zneplatnění
sněmu. A to, že si nové vedení odsouhlasilo nadpoloviční většina zúčastněných,
kteří se i přes své zdravotní problémy zúčastnili, soudkyni nezajímalo. Jak
absurdní – vyšší instance tento její rozsudek zrušila a odvolání proti novému soudnímu
rozhodnutí není skočeno. Další dva sněmy se nepodařilo řádně svolat kvůli malé
účasti muklů – většina se nemohla zúčastnit ze zdravotních důvodů. A následně
se těm samým žalobcům podařilo u toho samého soudu prosadit jako opatrovníka
svoji osobu – žalující osobu. Nerozumím tomu, jak mohla soudkyně jmenovat proti
veškeré logice, žalobce O. Tulačku opatrovníkem spolku KPVČR, a k návrhu
bývalého vedení, aby byl opatrovníkem určen nezávislý právník, člen Advokátní
komory, nepřihlížela – proti tomuto Usnesení je aktuálně podáno odvolání. Navíc
určila opatrovníka s cílem, aby obnovil činnost organizace. Jak může soud
určovat, co má opatrovník organizace dělat? Nebylo to tady již někdy
v minulosti? Vždyť přece o dalším osudu organizace mají rozhodovat členové
a opatrovník by měl pouze zajistit průchod práva.
Co zásadního se bývalému vedení, s většinovým souhlasem členů spolku podařilo:
- Vrátit resort chatiček Smilovice původnímu vlastníku Ministerstvu financí s tím, že tam mohou muklové chatičky nadále využívat. Proti tomu podala skupina žalobců udání a chce majetek zpět. Proč ho chce zpět, když tam mohou muklové nadále jezdit a nemusí se spolek starat o údržbu? Není to náhodou také zájem někoho, kdo na tom dřív vydělával slušné peníze?
- Většinu archiválií, které byly v ústředí spolku, převést do státního archivu. To bylo největší přání všech muklů, aby se spisy o jejich životních trampotách nedostaly do nepovolaných rukou a nemohly tak být zneužity.
Co se stalo po nástupu opatrovníka?
Dne 04.07.2019 obsadila skupina žalobců ústředí KPV ČR ve Škrétově 6, Praha 2. Vydali pokyn na recepci RRTV, že bez přítomnosti člena tzv. inventurní komise – sami se tak pasovali a nazvali (Tulačka, Wiendl, Horák, Blatná, Kubík, Sovová, Zlevor), nesmí vstoupit na ústředí do 4. patra budovy RRTV tyto osoby: František Šedivý, Leo Žídek, Vlasta Preislerová, právník Martínek a zaměstnanec Blanka Matějíčková. Poté bez účasti kohokoliv z bývalého osazenstva kanceláří vše prohrabali a přeházeli. Co asi tak urputně hledali, o co měli největší zájem? Vždyť vše důležité bylo již převezeno do státního archívu. A pokud by trvale jen nevykřikovali a nepřerušovali dřívější jednání spolku, tak mohli vědět, že tento požadavek byl již dávno projednán a odsouhlasen. A naštěstí i zrealizován. Následně 11.07.2019 byla vydaná nová „Pravidla vstupu do sídla KPV ČR“, kde mimo jiné stojí, kdo je „Pracovník v sídle KPV“ – Tulačka, Horák, Kubík, Sovová, Brych a kdo je ve střetu zájmů s KPV – Matějíčková, Preislerová, Žídek, Šedivý, Martínek a nečlenové – vstup pouze v doprovodu jednoho z pracovníků sídla spolku. Představa, že např. bratr Šedivý nebo bratr Žídek, na posledním sněmu nadpoloviční většinou demokraticky zvolení zástupci KPVČR, hrdinové, čestní lidé a hrdí muklové, musí požádat p. Brycha, bývalého správce Smilovic, s kterým byl ukončen smluvní vztah, je absurdní. Od toho okamžiku začala tato skupina udávat a podávat trestní oznámení na toho, kdo „nehraje jejich písničku“. Dále bylo protiprávně podáno „Okamžité zrušení pracovního poměru“ zaměstnanci Ing. Blance Matějíčkové. Pro příklad uvedu, jakých lží, pomluv a protiprávního konání jsou schopni. Protiprávně, s nesouhlasem B. Matějíčkové, ji natáčeli na záznam, který následně umístili na svých www stránkách. Připomíná mi to komisaře Lidových milicí, pro které bylo právo to, co právě dělali.
Je jí vytýkáno a takto mi komentovala jednotlivé body z výpovědi, kterou obdržela:
- Ad b) Zcizení velkého množství majetku spolku – ano, na pokyn svých vedoucích a v souladu se závěry zasedání (Usnesení Sněmů) byl převezen veškerý důležitý materiál buď do státního archivu, nebo do muzeí a památníků organizace KPVČR. Dne 3.7.2019 jsem si odvážela již jen své soukromé osobní věci, jako jsou kytky v květináčích, hrníčky, jídlo, atd., a soukromé osobní věci Naděždy Kavalírové, které tam z úcty k ní zůstaly až k tomuto datu.
- Ad b) Manipulace s počítači a daty – počítače v archivech byly přístupné pouze pod heslem pro ty, co s nimi pracovali, a pokud s nimi někdo nepovolaný od žalobců nemanipuloval, jsou dodnes nepřístupné. Můj osobní počítač vykazoval problémy s funkcí po „nepřátelském“ vniknutí p. Kubíka do kanceláře sekretariátu, kdy při mém příchodu seděl u mého počítače – co s ním dělal? Nevím. Následně mi vytrhl z ruky i můj osobní mobilní telefon a povolal na mě svým mobilním telefonem policii ČR s tím, aby mu policie potvrdila, že může můj telefon zabavit jako důkaz proti mě. Na příkaz policie musel telefon vrátit.
- Ad b)Zcizení dat – seznamů členů. Veškerá data – seznamy byly na přenosném HD disku, který byl uložen v sekretariátu. Musel ho při „rabování“ někdo z žalobců najít.
- Ad b) Kladou mně za vinu, že v prostorách kanceláří:
- byla špína, chuchvalce prachu a odpadky – myslím, že uklízet kanceláře není práce asistenta.
- bylo množství alkoholu – dle mých informací se k alkoholu v lednici hrdě hlásila p. účetní.
- zde byly léky a potraviny – léky jsem musela začít brát po ataku p. Kubíka, kdy jsem se začala obávat o svůj život. A trvanlivé potraviny si ráda odvezu, pokud byly moje.
- Ad c) Je mi vytýkáno, že od roku 2011 jsem nezajistila aktualizaci webových stránek. Na pokyn mých vedoucích měly od určitého data zůstat stránky „mrtvé“. A to vzhledem k neustálému napadání stávajícího vedení členy převážně z řad budoucích žalobců a jejich příznivců, z neobjektivních informací na stránkách – chtěli tam jen svoji pravdu a odmítali jakoukoliv dohodu, kompromis. Jak moudré rozhodnutí. V podstatě ještě dnes se díky žalobcům neví, co by se tam vlastně „oficiálně“ mělo napsat.
- Ad d) Je mi vytýkáno, že roku 2018 jsem spoluorganizovala vyvedení majetku v řádů milionů korun – chatičky Smilovice na Ministerstvo financí. Dle požadavku mých vedoucích jsem zajišťovala technickou stránku navrácení chatiček zpět původnímu majiteli Ministerstvu financí. Pokud by nadále chtěli muklové používat chatičky k rekreaci, bylo již potřebné provést větší opravy a náročnější údržbu. Na tyto výdaje nemohla Konfederace použít dotační peníze státu. Takto zajistí opravu Ministerstvo financí a muklové se mohou nadále rekreovat za provozní náklady, které jim z větší části uhradí Konfederace ze svých prostředků. Jsou to podstatně menší náklady pro Konfederaci než platit údržbu a správce objektu.
- Ad e) Je mi vytýkáno nevyřizování nových přihlášek. Bylo projednáno na předsednictvu, že se nebudou přijímat noví členové. Já jsem v tomto případě pouze administrativní síla.
- Ad f) Je mi vytýkáno, že jsem bránila vstup členům spolku do sídla spolku. Ne mnou, ale vedením spolku bylo stanoveno pravidlo, že do prostor spolku mohou všichni členové jen v čase, kdy je přítomen někdo s oprávněním vstupu. Z důvodu předpisu požární ochrany byl požadavek provozovatele budovy, že při nepřítomnosti musí být všechny kanceláře uzamknuty. O nepovolení vstupu členům spolku, jen s doprovodem určitých osob, bylo rozhodnuto vlastníkem objektu až po vniknutí p. Kubíka do kanceláří a přivoláním příslušníků policie ČR do objektu panem Kubíkem.
- Ad g) Je mi vytýkáno, že jsem nechodila do zaměstnání. Pro KPVČR jsem pracovala „od rána do večera“, vč. mnoha sobot a nedělí. Dle pracovní smlouvy je moje pracoviště PRAHA. Pokud jsem nebyla v prostoru Škrétova 6, byla jsem buď na akcích, které jsem zařizovala/organizovala, nebo na které jsem byla pozvaná s vedením. Nebo jsem byla služebně na pochůzkách a vyřizovala agendu spolku. Moje pracovní nasazení Vám mohu doložit stovkami svědectví od členů spolku, že jsem jim pomáhala nebo řešila jejich problémy bez ohledu na čas a dobu. Kéž by žalobci udělali aspoň jen zlomek toho pro členy spolku jako paní Matějíčková.
- Ad h) Je mi vytýkáno, že jsem pracovala nehospodárně – služební cesty taxíkem. Nikdy jsem taxíkem nejela sama. Taxík byl vždy objednán na dopravu vedení spolku (předsedkyně a místopředsedů) a vždy se vezl navíc materiál nebo květiny na piety.
- Ad i) Jsou mi vytýkány náklady „desítky tisíc“ pro Jáchymovské peklo. Každý rok KPVČR dle požadavku vedení (viz. plán akcí na rok 2019 z roku 2018) organizuje „Jáchymovské peklo“, kde se provádí záznam zvuku této akce, který se následně rozdává členům KPVČR i s brožurami.
- Ad j) Je mi vytýkáno, že jsem (ne)pravdivě uvedla ve Zpravodaji vniknutí p. Kubíka do ústředí spolku a zcizení mého telefonu, a je na mě dle uvedeného textu podáváno další trestní oznámení. Co jsem sepsala o vniknutí p. Kubíka do sídla spolku, je pravda, za kterou si stojím, a mohu doložit i svědecké výpovědi ostatních zúčastněných.
- Ad k) V tomto bodě urážíte čest a hrdost mých nadřízených, když tvrdíte, že jsou manipulovatelní a zpochybňujete jejich zdraví. Toto překračuje i tu nejhrubší formu slušného chování vůči ostatním lidem. Kolik zášti a zloby musí mít člověk ve svém srdci, aby toto mohl napsat.
- Ad l) Je mi vytýkáno zrušení pobočky 46 Pardubice. Dle požadavku tehdejšího vedení pobočky 46 Pardubice, jsem administrativně zajišťovala jejich požadavek ukončení pronájmu prostor. Peníze pobočky byly z důvodu obavy tehdejšího vedení převedeny na centrální účet KPV a většina této částky byla použita dle pokynu p. Kubíka na právní služby jím objednané právničky. Peníze převedla účetní KPVČR.
- Ad m) Je mi vytýkáno, že jsem „vynakládala značné finanční prostředky k úhradě svých známých advokátů“. Právní pomoc advokátní kanceláře byla smluvně dojednána vedením spolku pro pomoc muklům při jejich sporech s Ministerstvem obrany a následně jako obrana trvalých atak žalobců – členů KPVČR, kteří se nechtěli podrobit většinovému názoru členů spolku a stále podávali nové a nové žaloby a trestní oznámení. Zpochybňovali jednání spolku, jen aby mohli spolek násilně převzít a ovládnout. Tato právní pomoc byla na popud žalobců auditována Finančním úřadem Hlavního města Prahy s výsledkem „Bez výhrad“.
- Ad p) Protiprávně ukončujete mé členství v KPVČR k datu vzniku mého členství v pobočce Ostrava bez jejího návrhu. S vyloučením nesouhlasím a nadále se považuji za řádného a hrdého člena spolku KPVČR se všemi právy a povinnostmi.
Veškeré konání žalobců mi silně připomíná doby minulé a v tomto případě to je přímo paralela. Maminka Blanky Matějíčkové Naděžda Kavalírová byla souzena v 50-tých letech za svoji politickou činnost mezi lety 1945 a 1948, kdy vykonávala různé funkce v Československé straně národně sociální. Komunistický režim toto „vykonstruoval“ tak, že kdo pracoval před rokem 1948 proti zájmům komunistické strany, dopouštěl se vlastizrady. Stejně tak žalobci obviňují paní Blanku Matějíčkovou, když poctivě a řádně plnila své pracovní povinnosti dle požadavku tehdejšího vedení, ji obviňují že tak páchala trestný čin a neplnila pracovní povinnosti, protože neplnila požadavky žalobců. Stejně jak udavači, kteří vnikli do kanceláří spolku, vše potřebné nakašírovali, udělali obrazový materiál a umístili ho na svých stránkách, aby ji mohli dehonestovat, se chovali StBáci komunistického režimu. Bez její přítomnosti vnikli do bytu její maminky, nastrkali letáky do záclonový trubek, kompromitující materiál pod postele, vše nafotili a použili u soudu jako materiál doličný o její protizákonné činnosti. Jak absurdní a hrůzné.
Kde jsou ty časy, kdy ve Škrétovce vládla s láskou a pokorou hrdá muklyně Naděnka Kavalírová (tak jí většinou všichni říkali) s členy Předsednictva bratry Františkem Šedivým, Leo Žídkem, Zdeňkem Kovaříkem. Nezajímal je majetek, peníze, benefity. Vše dělali zadarmo, bez nároku na odměnu a věnovali tomu veškerý svůj volný čas s cílem, aby muklovská obec byla jedna velká rodina, kde si budou všichni navzájem pomáhat. A bylo jim opláceno láskou a úctou – jak to kdysi napsala vnoučata rodiny Šeligovců: „Naděnko, Ty jsi naše adoptivní babička.“ A dali jí obrázek, kde jsou všichni namalováni dětskou kresbičkou jako jedna velká rodina. A jak je to nyní?
Když se tak podívám zpětně, jakým způsobem se tato parta samozvaných, kterou si nikdy nikdo nezvolil do svého čela, dostávala k moci, vidím tam jen praktiky začínajících bolševiků:
– křik, násilí, lži, vyhrožování, udávání, žaloby.
Jen ty kvéry následných milicionářů chybí.
A jakým způsobem začala parta samozvaných vládnout nyní:
– lži, vyhrožování, překrucování pravdy, udávání, žaloby.
A je zde zase vzpomínka na doby minulé, kdy soudci v talárech, v absurdních divadelních představeních ničili životy budoucích politických vězňů jen proto, že chtěli svobodu a demokracii a tehdejším mocipánům se to nelíbilo. Nyní se zase parta křiklounů nechce podvolit přání většiny a i za cenu udávání a pomoci soudů chce prosadit svou vůli a znevážení všeho, co Konfederace pro mukly znamenala. To snad páni doktoři a doktorky práv nemají srdce, aby rozhodovali a soudili spravedlivě?
Musím dát starým poctivým muklům za pravdu, že ukončit činnost KPVČR byla jediná možná rozumná volba. Protože představa, že se nadále budou svolávat sněmy Konfederace, kde se bude svolávat hlavně parta věrných, aby je konečně někdo zvolil do čela a mohli se ohánět legitimitou svého zvolení, a na kterých bude čím dál méně muklů a žalobci budou za ně mluvit jejich jménem je hrůzná. A dle jejich dosavadního konání se dá předpokládat, že když jim to početně nebude vycházet, vyloučí všechny poctivé mukly, kteří Konfederaci zakládali, vybudovali a dostali ji na výsluní. Když to ještě nebude vycházet, budou nabírat nové členy a budou jim říkat např. přívrženci, sympatizanti, apod. Že tam nebudou muklové, nevadí. Pro ně bude důležitější, že tam bude účetní a správce objektů. Vždyť to bude dobrý byznys za státní peníze. Představa, že budou chodit na piety, „natřásat si tam peříčka“ a skuteční muklové budou v klidu odpočívat spánkem spravedlivých, je úděsná vzhledem k památce těch tisíců neprávem odsouzených a komunisty perzekuovaných. Ještě že je nemůže nikdo přeřvávat megafonem, fyzicky napadat, znova je udávat a znovu na ně podávat trestní oznámení jen proto, že měli svou čest, hrdost a nechtěli pošpinit dobré jméno Konfederace. Jejich problém byl, že jednali jako gentlemani. ČEST JEJICH PAMÁTCE, HRDINŮM NAŠEHO NÁRODA.
A návod jak se dostat k milionům ze státních dotací, které dostávali žalobci spolu s jejich „bratry“? Hodně nahlas na ně křičet, fyzicky je napadat – starší a bezbranné, udávat je a následně dostat vybrané soudy na svou stranu. Jak prosté. Sice riskovali, hráli vabank. Zaplatili právníkům a soudům stovky tisíc. Ale vidina, že na konci mohou být miliony, je žene stále dopředu k novým a novým násilnostem. Jsou čím dál víc „zběsilejší a zuřivější“. Co kdyby tato „investice“ nevyšla? Neměli by nic a ještě k tomu by přišli o spoustu peněz. Bude toto ještě Konfederace? NEBUDE. To by se museli skuteční muklové v hrobě obrátit, aby to neviděli.
Srpen 2019
Sympatizant, jehož rodina byla také postižena bezprávím komunistů a sám nemohl jít studovat na školu, kterou si vybral. Obdivovatel všech čestných muklů a jejich hrdinství.
Zdroj: kpvcr.brno@gmail.com – dění v Praze pohledem z Moravy