Vážené sestry a bratři!
Bylo to před Vánocemi 1989, když mě navštívili v Melantrichu moji staří kamarádi muklové s tím, že bychom měli obnovit K 231 nebo založit organisaci novou.
Jaká to byla doba, je každému známo. Ruda Pernický, Václav Findejs, Láďa Struska a Honza Nesládek. Všem jim byl znám můj projev na Blaníku 28. října prý k pěti stům účastníků říjnové akce a jiné, co předcházelo této době. Základní kámen byl tedy položen.Do konce roku jsme 26. prosince spolu s Bořivojem Petrákem, Věrou Čáslavskou, Dagmar Ewaldovou, Borisem Uhrem a sestrami ze Starého města svolali shromáždění Sokolů do Městské knihovny a položili základ k očistě a obnově Sokola.
První dny ledna se mi podařilo získat sál kina Hvězda, kde jsme s Františkem Kopeckým, Zdeňkem Slavíkem (Kanada) Dr. Krauským, Františkem Přeučilem, Vladimírem Tvrzem a Josefem Lesákem za přítomnosti paní Tůmové , sestry Dr. Milady Horákové založili Klub Dr. Milady Horákové.
Jaro 1990 pak za složitých okolností probíhalo v činnosti směřující k obnově Národně socialistické strany a zachování vlasteneckého nakladatelství Melantrich.
Moje aktivity byly oceněny Řádem TGM II. stupně, Zlatou lípou Ministerstva obrany, Sokolskou Stříbrnou medailí aj. až udělením státního titulu Rytíř české kultury.
Kromě toho jsem čestným občanem rodné obce a dalších obcí, z toho čestným občanem Prahy, Městské části Prahy 5.
Myslím, že mám právo jako jeden ze zakladatelů KPV hovořit do jejího vývoje a nakonec i do ukončení její činnosti, obzvláště, děje-li se tak za mimořádných okolností. KPV jako pokračovatelka K231 přejala její zásady a vytvořila stanovy, které jí dávaly směr a určovaly obsah její činnosti. Tak fungovala bez výhrad až do roku 2015, kdy se konal XII. sněm. Jemu předcházelo vyhlášení nového zákona o společenských organizacích, který vyžadoval nadpoloviční účast všech členů na schůzích této úrovně. Vzhledem ke stáří a hlavně zdravotnímu stavu členů to nebylo možno dodržet. Předsednictvo se tedy rozhodlo oslovit písemně každého člena. K účasti na sněmu se z celkového počtu členů cca 2000 přihlásilo cca 400lidí. Tedy zdaleka ne zákonem požadovaná nadpoloviční většina. Ostatní se omluvili ze zdravotních důvodů či pro vysoké stáří. S přihlášenými se tedy nadále komunikovalo. Všem však byly poslány pozvánky s dotazem, zda se zúčastní sněmu. Tyto kroky byly Předsednictvem odsouhlaseny bez výhrad. Sněm byl jako ostatní akce Ing. Matějíčkovou perfektně připraven. Začal však o hodinu později, neboť se dostavilo téměř 100 nepřihlášených. Sněm probíhal v napjaté atmosféře, vyvolávané požadavky o opětné projednávání věcí, které již byly v minulosti schváleny. Volby proběhly bez incidentu. Do vyhlášení výsledku voleb nebyly vzneseny žádné námitky k jeho svolání. Jinak to totiž nebylo možné a vpravdě z hlediska konečného výsledku, tedy získání lidí do neplacených pracovních funkcí, to bylo lhostejné. Ukázalo se však, že nikdo z oponentů nebyl zvolen. To se zejména dotklo kandidáta na předsednickou funkci, který neobdržel ani 50 hlasů. Asi po čtvrt hodině, kdy sněm pokračoval v programu, vystoupila opozice s tím, že Sněm je neplatný, neboť nebyl svolán podle zákona a byl vysloven požadavek jeho opakování. K tomu se ihned vyjádřit nebylo snadné. Svolání je pracné a nákladné. Oponenti později podali žalobu, jejíž vyřízení není dosud pravomocně skončené.
Již téměř deset let pronášené urážky členů Předsednictva zesílily a trvají dodnes. Ani jedno zasedání Rady se bez nich neobešlo. Výsledek jsou rozvrácené vztahy uprostřed spolku, který se prakticky rozdělil na dvě části. Když v listopadu 2018 po vpádu jednoho žalobce do kanceláře Ústředí KPV, proběhl pokus o jeho násilné obsazení a ukradení mobilu asistence a po něm při dalším zasedání Rady náhlé vystoupení jednoho člena s megafonem v ruce, který v pozadí se skupinou svých stoupenců se snaží po vzoru ordnerů násilím obsadit předsednický stůl, je každému jasné, že KPV končí. S těmito lidmi těžko bude chtít někdo ze slušných lidí sdílet společenství. Spor ještě přiostřila vyjádření soudu ve prospěch žalobců. Soudkyně si zřejmě není vědoma, do jak citlivé oblasti zasahuje, kde platily jiné zákony často tvrdší než ty všeobecně platné. Když po oponenty požadovaných sněmech předem určených k neplatnosti pro nedostatek účastníků se KPV ocitla bez statutárního vedení, jmenuje soud podle zákona opatrovníka. Do této pozice jsou bývalým předsednictvem navrženi dva nezávislí kandidáti, právníci. Na druhé straně se do téže funkce n a v r h u j e s á m jeden z vedoucích skupiny žalobců. Kupodivu je soudkyní jmenován, čímž se mu otevírají dveře a dává možnost neomezeného jednostranného rozhodování v neprospěch druhé strany. Proti tomuto nepochopitelnému rozhodnutí podávají bývalí členové předsednictva odvolání, které však opatrovníka v jeho počinech nijak neomezuje. To se také okamžitě projevuje v jeho jednání, především ve formě i obsahu výpovědi asistence Ing. Matějíčkové – ženě, která po léta organisovala veškeré akce KPV bez ohledu na čas bez jakýchkoliv výhrad či nároků na odpočinek. Za tuto dlouholetou práci jí patří upřímný dík. Místo toho je opatrovníkem nařčena z mnoha nepravostí. Kdo jsou vlastně ti z tábora odpůrců? Kromě jednoho nebyl n i k d o z nich n i k d y v řádných volbách členy KPV do jakékoliv funkce zvolen. Kdo jim tedy dává právo mluvit za ostatní a napadat ty druhé?
Probírám-li rozhodnutí zaměstnavatele KPV ČR o okamžitém zrušení pracovního poměru, nemohu uvěřit svým očím. Opatrovník jí několikrát vytýká, že nikoho po léta nevpouštěla do sídla KPV. Vstup do budovy i do kanceláří měl od samého začátku svůj řád. Všichni ho vždy bez výhrad dodržovali. Demonstrovat a dokonce dokumentovat vnitřek kanceláří při stěhování je účelové. Není nic snadnějšího pro toho, kdo se zmocnil prostoru ho „upravit“ podle svých představ a tyto potom vydávat za dané. Jsem překvapen množstvím obrazů, které tam prý byly. Nikdy jsem je neviděl. Opatrovník a jeho přátelé rádi užívají slova vykradené. Snad je to v jejich prostředí běžné. Pokud jde o vyklizení pracoviště. Nevím, o jaké bedny jde. Sestra Naďa Kavalírová působila v KPV od jejího založení a od roku2003 jako předsedkyně. Dá se důvodně předpokládat, že za tu dobu nastřádala mnoho materiálu, dárků od členů či příznivců. Ty bylo nyní třeba odvézt. Obecně mohu říci jen tolik. Naší malou zemí se několikrát přehnala loupeživá vojska či jiné bandy. Obyvatelé v předtuše těchto událostí vyháněli dobytek do lesů a skrývali svůj majetek ve skalách či zakopávali do země. Dnes tomu tak není. Důležitý listinný materiál je možné svěřit archivům a muzeím a tak ho uchránit od devastace.
Po těchto událostech je jasné, že KPV končí. Z Konfederace však neodcházím. Z bojiště odejdu jako poslední. Jako jeden z posledních jsem procházel branou Bytízu, zatímco většina pol. vězňů již čtyři roky vychutnávala teplo domova. Déle než minulých deset let jsem byl svědkem systematického rozvracení spolku jednotlivcem a později i skupinou jeho stoupenců. Konfederaci jsme nezakládali jako kolbiště pro několik jednotlivců. Je toho dost, čeho jsme dosáhli v oblasti sociálního zabezpečení, v postavení muklů a konečně i získání majetku pro zlepšení života. Již jednou jsem ony benefity vyjmenoval a nebudu se opakovat. Leč čas je neúprosný. Počet muklů, pro které byla Konfederace založena, klesá přirozenou cestou. Zato počet členů nemuklů stále stoupá. Jejich vliv je patrný již dnes. Vždyť sám opatrovník není politický vězeň. Úvahy a rozhodnutí o další existenci spolku, vycházející z této skutečnosti, jsou zcela na místě. Návrh na skončení činnosti a zřízení Klubu bývalých pol. vězňů, je za této situace rozumné rozhodnutí. V době rozkvětu Konfederace za předsednictví Dr. Kavalírové nám býval k disposici i pražský Hrad a jeho sály. Sem nám přivezl osobně tehdejší předseda vlády rozhodnutí o zvýšení důchodů o téměř jednu třetinu. Byl to náš veliký úspěch a všem značně přispěl ke zlepšení života. Naše jednání navštívil i sám president republiky. Takové bylo naše postavení v této zemi, takové byly plody naší práce.
Čas se nezastavil.
Končí pomalu rok 2019. Máme za sebou více než deset let urážek, slovních i fyzických napadání, sprostých pomluv, ponižování, dehonestací, bezohledností, absence prosté lidské slušnosti, provokací, zmaření výstavby Mezinárodního muzea otrockých prací, několikery žaloby a odvolání i zmařené pokusy o smír a další. To vše se vymyká lidskému chápání při úvaze, co všechno bylo pro tyto lidi v rámci KPV uděláno a z čeho žijí, aniž pro sebe nebo dokonce pro druhé někdy hnuli prstem. Taková je skutečnost. Je o to těžší, že spolek je dán do rukou tomu, jehož dosud známé kroky patřily do skupiny vyjmenované v předchozím odstavci. Situace, jíž se říká střet zájmů. Tentokrát vědomý a úmyslný.
Co tedy říci na závěr.
Ukončeme činnost této námi pro politické vězně zřízené a hýčkané konfederace, když některé členy není možné udržet v mezích slušného lidského soužití. Zabraňme tak jejich projevům zloby a nenávisti a vraťme společenství muklů a jejich rodin onu laskavou tvář, jíž se lišili od mnohých ze svého okolí. Vraťme každému, co mu patřilo a co daroval politickým vězňům a uchovejme památky na léta odboje či odporu a na naše statečné kamarády, se kterými jsme strávili léta svého mládí.
To považuji za náš poslední úkol.
Léto 2019 František Šedivý