Zločin proti lidskosti. Dámy a pánové, kolegové a kolegyně. Dostalo se mi té cti, abych mohl krátkou úvodní poznámkou jménem Konfederace politických vězňů přispět k vaší dnešní gremiální poradě, která má hluboký smysl pro zajištění atributu státu a to co do právnosti. Samotnou skutkovou problematikou deportace a přesunu zemědělských rodin v době totality se pro krátkost vymezeného času zabývat nemohu. O tom, kolik tento nelidský a krutý počin vyvolal tělesného a duševního utrpení, jsou důkazy obsaženy v předložených materiálech.
Tento materiál považuji za vysoce objektivní, neboť vedle kladných vyjádření obsahuje i vyjádření záporná. Domnívám se však, že pro Vaše uvažování je nutno celou problematiku rozdělit do dvou základních rovin: Ta první a základní vychází z hodnotové náplně naší Ústavy. Staví jedince — občana před stát. stát má za úkol vytvářet a chránit jeho základní přirozená práva a potřeby, aby se mohl svobodně rozvíjet. Základním dokumentem, který shrnuje tato základní práva a svobody člověka a občana je Listina základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního přádku.
Principům, v této Listině obsaženým, musí odpovídat každá zákonná interpretace nebo aplikace zákonů. Základní práva a svobody jsou lidstvu vlastní a to jako dominující právní norma, aniž y tyto principy musely být vtělovány do strohé a omezující formy zákonných ustanovení. To je ta druhá rovina. Velmi výstižně se k ní vyjádřil německý právní filozof Radbuch, kdysi svě-tový představitel právního positivismu. Positivismu se zřekla těmito slovy:
„Positivismus se svým učením \’zákon je zákon\‘ byl proti bezpráví ve formě zákona bezbranný a bezmocný. Stoupenci tohoto pojetí byli nuceni každý sebenespravedlivější zákon uznat za právo. Právní věda si musí uvědomit tisíciletou moudrost antiky, křesťanského středověku a osvícenectví, že výše než zákon stojí právo přirozené, které je nad zákonem a pro které nespravedlivost zůstává nespravedlivosti, i když se halí do pláště zákona.“
Potud citace Této citace jsem použil proto, abych dovodil, že základní práva a svobody nevznikly teprve jejich písemnou formulací, nýbrž, že zde byly vždycky s byl jako takové ctěny všemi demokratickými národy a státy. Tímto duchem je rovněž ovládáno ustanovení čl. 7 odst. 2 Mezinárodní úmluvy o lidských právech a základních svobodách ve znění pozdějších protokolů, podle kterého nic nebrání souzení a potrestání osob za jednání, nebo opomenutí, která v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle zásad uznávaných civilizovanými národy. Všimněme si této formulace, kdy se nehovoří o určitém zákone, ale důraz je položen na slovo zásady.
Jsme tedy přesvědčeni o tom, vyhánění rodin z půdy v rámci akce „K“ v letech 1951 — 1953 bylo zločinem proti lidskosti. Jedna ze zásadních námitek proti kvalifikaci tohoto zločinu jako zločinu proti lidskosti byla spatřována v tom, že nebyla splněna podmínka vázanosti tohoto činu na dobu války, nebo jeho směřování proti míru. Tato podmínka dnes již padla, neboť zločiny proti lidskosti nově definoval Statut Mezinárodního trestního soudu v r. 1998 (dále jen !Statut?).
Definice upouští podmínku ozbrojeného konfliktu a vyžaduje, aby čin byl spáchán „jako součást rozsáhlého a systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu, při vědomí existence takového útoku.“ Mezi výčtem činů podle čl. 7 odst. 2 Statutu je i “deportace nebo násilný přesun obyvatelstva“.
Tato všechna kriteria akce „K“ splňuje, jak je blíže rozvedeno v předložených materiálech. Vnitrostátní dimenze zločinu proti lidskosti ostatně vyplývá z celé hlavy X. našeho trestní-ho zákona. Nemůže být pochyb o tom, že nelidským a krutým zacházením bylo způsobeno jiným tělesné a duševní utrpení. Jak je uvedeno pod bodem 5 komentáře k odst. 1 § 259a tr. z., může jít o různé formy hrubě ponižujícího zacházení.
Akce „K“ podobným činem byla, neboť nelidské a kruté zacházení při uskutečňování vyhnání zemědělců a jejich rodin z jejich domovů a jejich násilná deportace do zcela nevyhovujících podmínek, způsobila jim nepředstavitelná tělesná a duševní utrpení. (Beck: Šámal, Púry, Rizman — komentář k trestnímu zákonu — 3. vydání). Na tento čin se potom vztahuje ustanovení § 67a tr. z., kdy uplynutím promlčecí doby nezaniká jeho trestnost.
Pokud si na “právní“ stát nechceme jen hrát, ale chceme-li naplňovat jeho hodnotový ob-sah, nelze přehlížet, jak se k tomu dnes provokativně děje, že zákon č. 198-1993 Sb. o pro-tiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu právně kvalifikoval celou éru tota-lity.
Zákon vymezuje jednotlivé zločiny a odpovědnost za jejich spáchání. V úvodu tohoto zákona se zákonodárci zavazují, že ve své další činnosti budou z tohoto zákona vycházet. Ustanovení zákona jsou křišťálově jasná, přesto námitky vyvolávalo jeho ustanovení § 5, podle kterého se do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základ-ními zásadami právního řádu demokratického státu, nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštěné obžaloby.
Ústavností zákona se zabýval ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 19/1993 k návrhu skupi-ny poslanců ne jeho zrušení. K problematice ustanovení § 5 zákona vyslovil ÚS tento právní závěr: Nezbytnou součástí pojmu promlčení trestně právního stíhání je vůle, snaha a ochota státu trestný čin stíhat. Bez tohoto předpokladu nemůže být naplněn ani obsah pojmu promlčení, ani smysl tohoto právního institutu. Teprve dlouhodobé vzájemné působení pachatele, že může být potrestán, zakládá smysl promlčení.
Pokus stát určité trestné činy a určité pacha-tele stíhat nechce, je promlčení zbytečné. V těchto případech běh promlčecí lhůty ve sku-tečnosti neexistuje a promlčení samo o sobě je fiktivní?. Potud citace. Jedna z hlavních námitek proti ustanovení § 5 cit. Zákona je poukaz na jeho rozpor s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, protože v zákoně uvedené činy jsou valnou měrou již promlčeny. I k této námitce zaujal Ústavní soud v cit. nálezu závazné stanovisko: „argument, že je promlčení institutem hmotného práva trestního není pro posouzení věci podstatný proto, že je trvalým předmětem sporu trestně-právní dogmatiky a v některých jiných demokratických státech je chápán převážně jako procesně — právní institut, ale pře-vážně proto, že ani Ústava a ani Listina neřeší otázky trestního práva, nýbrž stanoví ne-sporné základní konstitutivní principy státu a práva vůbec. …“ někteří naši právní myslitelé, jak je uvedeno v předloženém materiálu, považují ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy za svým způsobem pochybné.
V tomto ústavním článku se říká, že vykonatelná rozhodnutí ÚS za svým způsobem pochybné. V tomto ústavním článku se říká, že vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Z rozhodnutí ÚS dále tito myslitelé vylučují ?usnesení? a jako platný uznávají pouze enunciát nálezu. Tento jejich názor, jak se domníváme, byl již dávno překonán. Sám enunciát, jímž se ruší rozsudek ten a ten nic neříká o tom, proč rozsudek ruší.
Podstata je celá tvůrčí úvaha, obsa-žená ve zdůvodnění rozhodnutí, která vyúsťuje v prokázání a v kvalifikaci proti ústavnosti určitého chování. Každé jeho opakování je další a již vědomý útok proti ústavnosti. Tak je tomu se všemi nálezy ústavních soudů v Evropě a i jinde ve světě.
Proto také i výše uvede-né právní názory Ústavního soudu jsou závazné pro všechny organizace, orgány a osoby v naší republice. Nakonec je třeba ještě posoudit námitku, ž ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) znemožňuje retroaktivní účinnost zákona. Ústavní soud i v této věci vymezil podle cit. článku Listiny zpětnou účinnost a to ve dvou směrech:
- pokud jde o “trestnost činu“
- pokud jde o “ukládání trestu“
Právně dovodil, že otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím spíše otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblasti těch základních práv a svobod principielní povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listiny Základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat…
Vážení členové gremiální porady. Stojíte před závazným rozhodnutím, které zcela jist pro celou naši společnost bude mít historický význam, nikdo z nás nepochybuje o tom, že de-portace a vysídlování nevinného obyvatelstva byla jedním z nejhorších zločinů totality. Netkví jen v samotné deportaci a ve vysídlování, nýbrž v tom všem. Co to udělalo s nevinným člověkem. Vzala mu střechu nad hlavou, vytrhla ho z rodinného a rodového prostředí, obrala ho o všechny vztahy z toho vyplývající a jako bezcenný lidský odpad jej umístila do převážně nevyhovujícího prostředí při absolutním popření jeho lidské důstoj-nosti. Duševní muka a útrapy z tohoto vyplývající, byl obrovské a trvalé.
Byl to skutečně zločin, pro který přídomek „proti lidskosti“ nemůže ani vystihnout bezměrnost utrpení nejen dospělých lidí, ale převážně i malých dětí. Samozřejmě, že nemá žádného smyslu uvažovat o vině v obecném měřítku. Vezmeme-li kriteria viny, rozpracovaná německým filozofem Jasperem, potom shledáme, že tento zlo-čin proti lidskosti v sobě obsahuje všechny jím uváděné druhy viny, tj. vinu kriminální, politickou, morální a svým způsobem i metafyzickou.
Každá totalita, ať fašistická, nebo komunistická, je právě totalitou proto, že se dopouští stejných zločinů proti lidskosti. Pojem viny má však ještě další neodlučitelný vnitřní i vnější rozměr. Je jím trest. Trest jako výraz spravedlnosti, nikoliv jako nástroj pomsty. Pokud není z viny vyvozen jakýkoliv trest, byť slovního odsouzení, vina jako taková vůbec nexistuje.
Historie a spravedlnost může být vždy jen jedna. Tuto otázku nyní řešíte s plnou odpovědností nejen pro nás, ale pro všechny budoucí. Děkuji Vám za pozornost. (zapsal Zdeněk Kovařík)