Náš táta na táboře Vojna strávil tři roky a já zde byla jednou na návštěvě —
s maminkou. Bylo mně 13 let. V sobotu jsme přijely do Prahy a odtud brzy ráno vlakem, který zastavil někde
v polích, vysedalo zde hodně lidí a odtud autobusem
k návštěvnímu
baráku, kam přivezli i vězně. Čekali jsme za plotem, až nás bachaři vyvolají.
Na ten pocit nikdy nezapomenu — tátu jsem neviděla skoro 3 roky. Těšila jsem se na něj a v hlavě
plánovala, co mu řeknu. V dřevěném baráku nás dělila stěna se zamřížovanými a zasklenými okny, vzájemně jsme se neslyšeli, u vedlejších oken byli další rodiny
odsouzených… Do očí se mně draly slzy a hrdlo bylo stažené a tak jsem tam stála neschopná ze sebe vypravit slovo — 15 minut uteklo a byl konec návštěv. U posledního okýnka,
které nebylo zadrátované, jsme si mohli dát pusu na rozloučenou. Zpáteční cestu si nepamatuji,
bylo mně smutno a nevěděla jsem, kdy tátu opět uvidím.
V Příbrami nás čekal pan Zahrádka, bývalý mukl, který byl po celý den našim
zasvěceným průvodcem. Zde jsme navštívili muzeum III. odboje. Velmi
zajímavé dokumenty o bezostyšnosti komunistického režimu 50. let
byly středem pozornosti nejen
nás pamětníků, ale i žáků 9. třídy. Z Příbrami jsme jeli na Svatou Horu, kde jsme
relaxovali a prohlédli si baziliku s kaplí Nanebevzetí Panny Marie, bohatě zdobené ambity a krásné panorama tohoto poutního místa.
Tady jsem opět vzpomínala — a to na přítele mého otce pana Karla Vysloužila,
jehož první cesta po propuštění „na svobodu“ z táboru Vojna byla na Svatou Horu.
Nejdříve pan Zahrádka krátce hovořil o historii tábora, ze strážní věže jsme měli
celý areál a jeho okolí jako na dlani 
— i ohromné haldy vyvezené
z uranových dolů. Zajímavá byla expozice III. odboje a prohlídka lágru, jehož dnešní
podoba dává zkreslený obraz původního stavu, ale při troše fantazie si jej
návštěvník dovede představit. Procházela jsem lágrem a vybavovala si vzpomínky na tatínkovo vyprávění.
Tady se setkal s mnoha vzácnými lidmi a našel spoustu kamarádů, byl zavřený v korekci či
bunkru, na ošetřovně vypomáhal ve svém volném čase. Tiše jsem zde stála a s úctou vzdávala
hold všem těm známým i neznámým bývalým vězňům komunistické
hrůzovlády…
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali směrem do Plzně, kde cílem naší cesty byla krásná
kterou vytvořil jako památník obětem zla a symbol naděje i odpuštění bývalý
politický vězeň pan Luboš Hruška. Společně s p. Zahrádkou jsem šla pozdravit a poděkovat za krásné
dílo nemocnému autorovi, který se živě zajímal o dění v KPV, krátce jsme vzpomněli
na jeho působení v Uherském Brodě a vzájemné kontakty s tatínkem. Nyní, kdy
píšu tyto řádky, jsem obdržela smutnou zprávu o úmrtí pana Hrušky. Tady naše
putování končí, odjíždíme z Plzně, cestou se s díky loučíme s p.
Zahrádkou a jedeme zpátky na Moravu. Za celý den jsme najeli asi 800 km a společně strávili
18 hodin na cestách. Za pěkný výlet a jeho organizaci patří náš dík paní
Anně Honové.
Z celého náročného dne jsem si odvezla mnoho zážitků, ale největším zážitkem pro mne
byl ohromný zájem žáků ZŠ UNESCO Uherské
Hradiště o zločiny páchané komunistickým režimem a jejich přirozená a skvělá
kázeň. Díky páni učitelé!
Marie JanalíkováV Uherském Brodě dne 2. července 2007
