Naše sestry v Želiezovcích
Ve druhém červnovém víkendu vystartoval z Olomouce klimatizovaný autobus s šikovným a příjemným panem řidičem a s několika sestrami a bratry z Moravy a Slezska směrem na Brno. V Prostějově byl posílen o další sestru z Hané, v Brně přibral dvě sestry z Čech a další z okolí Brna a pokračoval po dálnici na Slovensko. Tak začala naše cesta do Slovenské republiky s návštěvou Želiezovcí a Bratislavy.
Malé odbočení do Břeclavi přivedlo do našich řad další sestry z Jižní Moravy a umožnilo všem hladovým poobědvat v restauraci. Servis s kávou a jinými tekutinami zajišťoval pan řidič po celou cestu přímo v autobuse. (A těch káv byla hezká řádka!) Počasí zajišťoval svatý Petr. Kromě propršené páteční noci a deštivého rána v sobotu, které jsme vyplnili jízdou v autobusu, jsme neměli žádný důvod ke stížnostem; užili jsme si tedy i dostatek slunce a tepla. Navíc nás hřálo vědomí, že jsme úspěšně splnili účel naší cesty: setkat se s našimi bratry a sestrami ze Slovenska a společně s nimi vzdát úctu a vyslovit poděkování někdejším politickým vězeňkyním v Želiezovcích za jejich přinesené oběti v padesátých letech minulého století. Tenkrát zde naše děvčata strávila mladá i zralá léta v nelidských podmínkách při zemědělských pracích na širokých okolních lánech Žitného ostrova na Jižním Slovensku. Bylo na co vzpomínat!
Vrátím se však zpět k průběhu cesty. Po překročení nesmyslně vytvořených hranic mezi Českou a Slovenskou republikou (bez kontroly cestovních průkazů) jsme u Malacek odbočili na Pernek a vyjeli jsme na malokarpatské sedlo Baba (527 m). Po ujetí asi dvou dalších kilometrů směrem na Pezinok jsme odbočili prudce doprava k penzionu Stupy. Odbočka byla sice krátká (asi 400 m), ale projížděli jsme tak ostrou serpentinou, že náš řidič musel dvakrát najíždět, aby ji zvládl. Musel si také proklestit cestu přes větve, které překážely jeho vysokému autobusu. Připomínalo nám to cestu pralesem s mačetou. Šoféři jsou různí; ten náš zůstal klidný a všude projížděl s virtuozitou zkušeného profesionála. Ubytování v penzionu Stupy bylo jednoduché, ale čisté a laciné . 250,- Ks za jednu noc. S polopenzí platil každý účastník za dva dny 940,- Ks.
V sobotu ráno jsme po dobré snídani vyrazili na východ. Cesta vedla kolem Trnavy do Nitry a kolem městečka Želiezovce do Velkého Dvora, kde jsme se shromáždili v novém kulturním domě vedle moderní asi čtyřpatrové věznice. Děvčata, která zde kdysi prožívala své zotročování a ponižování, byla velmi zklamaná a roztrpčená, že zde neshledala kámen na kameni, protože soudruzi ještě za totality odstranili všechny původní stavby a zařízení pracovních táborů. Tuto skutečnost pociťovaly bývalé vězeňkyně takřka jako ztrátu a vymazání části své minulosti.
V sále kulturního domu byla po desáté hodině odsloužena mše za všechny zemřelé i živé „obyvatelky“ nápravného zařízení v Želiezovcích z doby komunistických zářných včerejšků. Hlavním celebrantem byl politický vězeň — legendární O. Anton Srholec. Spolu s ním přisluhovali generální vězeňský vikář Slovenské republiky O. Ladislav Vrábel, jeden starší slovenský kněz O. Ludvík Balažy a náš jáhen Ing. Bohumír Jakubjak z Havířova. Jako oltář posloužil dlouhý předsednický stůl v čele sálu. Setkání v Želiezovcích se uskutečnilo letos poprvé, takže podobná liturgická slavnost se v tomto prostoru zřejmě ještě nikdy nekonala. Těsně před zahájením bohoslužby nastoupilo na pokyn generálního vikáře dvacet pět bývalých zdejších vězeňkyň pře všechny přítomné a byla jim slovy tohoto duchovního představitele vzdána úcta a vysloven obdiv a poděkování za veškeré utrpení, kterého se jim zde dostalo. Také Otec Anton zaměřil kázání na toto téma. Svou duchovní promluvu propojil do širšího politicko-společenského rámce tak působivě, že mu bylo zatleskáno, což nebývá během mše obvyklé.
Po tomto obřadu jsme se všichni odebrali na prostranství před věznici, kde byla na zdi jedné vězeňské budovy odhalena pamětní deska želiezovským obětem komunistického režimu. Nechyběly krátké projevy a byla vyslechnuta česká a slovenská národní hymna. U pamětní desky stála čestná stráž. Malé dojetí vyvolal jeden voják, když začal omdlévat, takže se musel opřít o zeď jako prkno. Byl však pohotově a rychle vystřídán a odveden.
Zasedací sál, do kterého jsme se vrátili po odhalení pamětní desky, se mezitím proměnil v jídelnu. Ještě před obědem proběhl v jídelně krátký seminář na téma Žena a život v Želiezovcích, který připravila sestra Josefa Anna Mazalová. Některé pamětnice nám svými vzpomínkami přiblížily krutou minulost padesátých let v době rozmachu komunistického humanismu. Velmi působivě promluvila také naše sestra Naďa Kavalírová; přiznala, že na ni dolehla velmi tíživě zde prožitá minulost, což ji neočekávaně vyvedlo z konceptu. Byla tak — podle vlastních slov — přinucena pootevřít svou třináctou komnatu.
Po vydatném obědě, osobních setkáních a oficiálním poděkování vedení věznice a místním veřejným představitelům jsme se rozloučili s tímto smutným místem a autobusy se vydaly na zpáteční cestu. Malá zastávka se uskutečnila ještě v kostelíku v Nýrovcích, v jejichž okolí naše ženy též pracovaly. Sestra Jožka Mazalová nám zde připomněla drobnou, ale dojímavou příhodu mladé vězeňkyně Alžběty Vokounové, která v létě 1953 procházela s dozorkyní kolem kostelíka, poněvadž měla přinést mléko z blízkého kravína. Bylo nedělní dopoledne a ve zcela naplněném kostelíku probíhala právě mše. Věřící stáli až před vchodem. Z velké touhy účastnit se této odpírané duchovní slavnosti se Bětka náhle rychle oddělila od své strážkyně a přiběhla ke vchodu kostela, kde poklekla. Lidé okamžitě pochopili její počínání a bleskově se rozestoupili od vchodu až po oltář, aby Bětka mohla popatřit na svatostánek a krátce se pomodlit. Po malé chvíli se vrátila k překvapené dozorkyni a ke svému vězeňskému údělu, ale s velkou radostí a duchovní posilou.
Před dojezdem do Stup jsme ještě v předvečer stihli prohlédnout si střed Pezinku a navštívit další ročník Pezineckých keramických trhů.
Pokračování textu Leo Žídka v následující fotoreportáži z Bratislavy.
