Archiv pro rok: 2006
Zpřístupnění svazků bývalé StB
Na rozdíl od zákona č. 140/1996 Sb. (ve znění zákona č. 107/2002 Sb.), tedy zákona o zpřístupnění svazků bývalé StB, je tak možno studovat také svazky těch kategorií spolupracovníků a tajných spolupracovníků StB, které předchozí právní úpravy z procesu zpřístupňování vylučovaly (důvěrník, kandidát tajné spolupráce), a svazky tzv. kontrarozvědného rozpracování, tj. materiály osob sledovaných. Ovšem s jedinou, dosti významnou, výjimkou: pokud již konkrétní archiválie mladší 30 let byly zpřístupněny podle zákona č. 140/1996 Sb., respektive č. 107/2002 Sb., lze je předložit ke studiu jen podle tohoto zákona, tj. pouze tzv. oprávněným žadatelům a anonymizované.
V praxi to tedy znamená, že materiály osob, jež definují §5 a §3, písm. i) zákona č. 107/2002 Sb. (t.j. spolupracovníků Státní bezpečnosti v kategoriích rezident, agent, informátor, držitel propůjčeného bytu anebo držitel konspiračního bytu), jež byly jakémukoliv žadateli zpřístupněny před 1. 1. 2005, lze zpřístupnit pouze v anonymizované podobě. V případě osob, na něž se vztahuje §4 tohoto zákona, tedy osob StB sledovaných, je zapotřebí postupovat v souladu s jeho § 10. odst. 3, t.j. disponovat souhlasem osoby, zpřístupnění jejíhož svazku žadatel požaduje, případně nežije-li již, osobou příbuznou v přímém pokolení.
Nehledě na to však můžeme badatelům a dalším zájemcům o zpřístupnění archiválií z provenience StB, tedy i svazků, doporučit, aby své žádosti podávali podle zákona č. 499/2004 Sb. Je to podstatně jednodušší pro obě strany.
Kdo a za jakých podmínek Podle zákona č. 107/2002 Sb. může žádost podat každá fyzická osoba starší 18 let, občan České republiky, který není ve výkonu trestu ani vazby. Podle zákona č. 499/2004 Sb. není žadatel blíže specifikován, tzn. může požádat kdokoliv. U žádosti podle zákona č. 499/2004 Sb. stačí uvést Vaše jméno, příjmení a kontakt na Vás a samozřejmě identifikační údaje osob, o zpřístupnění jejichž materiálů žádáte (jméno a příjmení, případně veškerá dřívější příjmení, datum narození, případně místo atp.).
Žádost podle zákona č. 107/2002 Sb. musí obsahovat:
- jméno a příjmení
- veškerá dřívější případná příjmení
- rodné číslo
- přesná adresa trvalého pobytu
- název krajů předchozích trvalých pobytů na území České republiky
- státní občanství, včetně předchozích
Žádost podle zákona č. 107/2002 Sb. žadatel opatří svým úředně ověřeným podpisem. Toto ověření není potřebné, jestliže žadatel svoji žádost osobně podepíše před příslušným pracovníkem odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra, který současně jeho totožnost ověří na základě předloženého platného osobního dokladu (např. občanský průkaz, pas).
Jak a kam se obrátit S žádostí se obraťte osobně, písemně nebo elektronicky na pracovníky odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra.
Pokud si nevíte rady, podle kterého zákona máte poslat žádost o zpřístupnění, můžete se obrátit na Ministerstvo vnitra, odbor archivní a spisové služby — a to písemně nebo e-mailem na adresu asu (at) mvcr.cz.
Badatelům a dalším zájemcům o zpřístupnění archiválií z provenience StB, tedy i svazků, můžeme však doporučit, aby své žádosti podávali podle zákona č. 499/2004 Sb. Je to podstatně jednodušší pro obě strany.
Žádost podle zákona č. 107/2002 Sb. lze podat osobně (bez poplatku za ověřování příslušných listin) nebo písemně.
Osobně lze podat žádost na adrese: Ministerstvo vnitra ČR Přípotoční 300 101 00 Praha 10, Vršovice telefon: 974 844 366, 974 844 367, 974 844 294
Písemně lze poslat žádost na adresu: Ministerstvo vnitra ČR poštovní přihrádka 21/ASU 170 34 Praha 7, Letná
Žádost podle zákona č. 499/2004 Sb. lze podat osobně či písemně na výše uvedené adresy nebo také elektronicky na adresu asu (at) mvcr.cz.
Adresa, kde se po předchozí výzvě Ministerstva vnitra dokumenty zpřístupňují (podrobnější informace naleznete na stránkách Archivu Ministerstva vnitra):
Oddělení výdeje dat Pardubice Zborovské nám. 2018 530 02 Pardubice Badatelna Bezpečnostního archivu — oddělení Praha Na Struze 3 110 00 Praha 1 Tel.: 974 824 411 (sekretariát), 974 824 447 (badatelna) Fax.: 974 824 013 e-mail: archiv (at) mvcr.cz Badatelna Archivu Ministerstva vnitra — Kanice Poštovní adresa: Policie ČR, Správa Jihomoravského kraje/AK 611 32 Brno, Kounicova 24 e-mail: aka (at) mvcr.cz Tel.: 974 624 641 (vedoucí), 974 624 610 (zástupkyně vedoucí), 974 624 645 (sekr.) Fax: 545 227 563
Co musíte předložit K podání žádostí podle zákona č. 499/2004 Sb. není třeba předkládat žádné doklady. Podle zákona č. 107/2002 Sb. je však třeba splnit výše uvedené podmínky.
Formuláře Pro podání žádostí podle zákona č. 107/2002 Sb. je k dispozici tiskopis na příslušných pracovištích nebo u služby ve vestibulu budovy Ministerstva vnitra Praha 10 — Vršovice, Přípotoční…, a to v pracovní dny pondělí až středa od 08.00 do 17.00 hod, úterý a čtvrtek od 08.00 do 16.00 hod a v pátek od 08.00 do 15.00 hod. Žádost může být podána i volnou formou (nemusí být tedy vyplněna na příslušném formuláři).
Použít můžete i vzor formuláře ve formátu DOC (nebo PDF):
Žádost o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé StB vedených na zemřelou osobu Žádost o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé StB vedených na žadatele Žádost o sdělení údajů a zpřístupnění materiálů StB (§5 zákona č. 107/2002 Sb.) Jednodušší je požádat podle zákona č. 499/2004 Sb. K tomuto není zapotřebí speciální žádost, stačí do dopisu či e-mailu uvést vedle předmětu Vašeho zájmu Vaše jméno, příjmení a kontakt na Vás.
Poplatky, termíny Za vydání kopií dokumentů se platí za každou, byť započatou stránku 5 Kč. Bližší informace najdete v ceníku služeb poskytovaných veřejnými archivy.
Platí se také poplatek za případné ověřování podpisu (pouze u žádostí dle zákona č. 107/2002 Sb. a pokud se podpis ověřuje na matrice nebo u notáře).
Lhůty, termíny O výsledku šetření podle zákona č. 107/2002 Sb. v příslušných archivech Ministerstva vnitra je žadatel vyrozuměn v zákonné lhůtě 90 dnů ode dne přijetí žádosti.
Podle zákona č. 499/2004 Sb. nejsou lhůty stanoveny, žádosti jsou vyřizovány průběžně a žadatelé vyrozuměni v co možná nejkratším termínu.
Další účastníci, elektronická forma služby
Elektronická forma služby Žádost podle zákona č. 499/2004 Sb. lze podat elektronicky na adresu: asu (at) mvcr.cz.
Úřad pro zpřístupňování dokumentů — ministerstvo obrany
V roce 1996 byl přijat zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti. Jeho plnění bylo v gesci Ministerstva vnitra ČR. Postupem doby se prokázalo, že mimo pozornost zákona zůstaly ještě dvě významné součásti ozbrojených sil bývalého režimu, a to rezort Federálního ministerstva národní obrany a Sbor nápravné výchovy Federálního ministerstva spravedlnosti.
Bezpečnostní represivní složkou v armádě byla Hlavní správa vojenské kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti — III. správa SNB (dále jen „HS VKR“). Její vývoj byl následující: Až do roku 1950 byla vojenská kontrarozvědka (VKR) součástí Generálního štábu (GŠ). V roce 1950 vzniklo z jedné skupiny Ministerstva vnitra (MV) Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB) jako centrum řízení tajných služeb. Hlavní změnou v působení VKR bylo její vyčlenění z pravomoci GŠ v roce 1950 a její přesun právě pod MNB. Zde tvořila nejprve samostatný sektor, v květnu 1952 pak dostala název Hlavní správa vojenské kontrarozvědky.
V roce 1953 bylo MNB zrušeno a veškerá bezpečnostní problematika přešla do působnosti MV. VKR se tak stala součástí Ministerstva vnitra s krycím názvem VI. správa MV a v rámci rozdělení MV na část Veřejné bezpečnosti a část Státní bezpečnosti spadala pod StB. Od roku 1964 působila pod krycím názvem III. správa MV. Její struktura kopírovala organizační členění armády od stupně útvar (zařízení, správa, škola, závod, ústav) po FMNO. Úloha orgánů VKR byla stanovena závaznými vnitřními normami. HS VKR byla zrušena dne 31. 5. 1990 rozkazem ministra vnitra. Dokumenty a evidence této bezpečnostní složky zůstaly ve správě Ministerstva obrany a byly používány v souvislosti s realizací zákonů č. 451/1992 Sb. a č. 148/1998 Sb.
Společenský vývoj si vyžádal novelizaci zákona o zpřístupňování bývalých státobezpečnostních dokumentů. Dnem 20. 3. 2002 nabyl účinnosti zákon č. 107/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a některé další zákony (dále jen „zákon“). Jeho účel — co nejširší odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu — byl rozšířen i na rezorty Ministerstva obrany a Ministerstva spravedlnosti. Zákon umožňuje zpřístupnit pronásledovaným osobám dokumenty o jejich pronásledování a zveřejnit údaje o vykonavatelích tohoto pronásledování a jejich činnosti. Zákon stanovuje způsob zpřístupnění a zveřejnění dokumentů a údajů a působnost správních úřadů v těchto procesech.
Předmětem zpřístupnění a zveřejnění jsou zachované nebo rekonstruované dokumenty vzniklé činností bezpečnostních složek v období od 25. února 1948 do 15. února 1990, evidované v dobových spisových nebo archivních pomůckách (registrech) těchto složek nebo jim nadřízených ústředních správních orgánů.
K zabezpečení realizace zákona v rezortu Ministerstva obrany ČR byl vytvořen ÚŘAD PRO ZPŘÍSTUPŇOVÁNÍ DOKUMENTŮ (dále jen ?úřad, ÚZD?). Je institucí s celostátní působností a je oprávněn zpřístupňovat dokumenty vzniklé činností HS VKR. Začátek jeho činnosti byl stanoven k 1. září 2002.
Úřad dále
- spolupracuje s orgánem Poslanecké sněmovny při posuzování dokumentů, které z důvodů hodných zvláštního zřetele mají být vyňaty ze zpřístupnění (případné poškození zájmů České republiky v mezinárodních stycích, jejích bezpečnostní zájmů anebo vážné ohrožení života osob),
- vydává evidenční záznamy ze zachovaných anebo zrekonstruovaných protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek HS VKR v rozsahu objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci HS VKR,
- průběžně vydává tiskem a na elektronických médiích seznam personálních (kádrových) spisů příslušníků HS VKR zpřístupněných podle § 4 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona,
- spolupracuje s Ministerstvem vnitra ČR při vyřizování žádostí o zpřístupnění dokumentů.
2. Základní pojmy (dané zákonem a dále používané v textu)
- svazkem s osobními údaji, tj. zejména objektovým svazkem je svazek vedený o konkrétní instituci nebo seskupení osob (objektech), který v této souvislosti obsahuje údaje vypovídající o konkrétních fyzických osobách. V případě HS VKR to jsou především objektové svazky vedené o vojenských útvarech, vojenských zařízeních, institucích apod.,
- osobním svazkem je svazek vedený o konkrétní fyzické osobě zařazené do evidence HS VKR,
- osobou evidovanou jako spolupracovník HS VKR je osoba, o které byl kdykoliv v období od 25. února 1948 do 15. února 1990 evidován HS VKR svazek v kategoriích rezident, agent, informátor, držitel propůjčeného bytu anebo držitel konspiračního bytu,
- personálním (kádrovým) spisem příslušníka bezpečnostní složky je spis vedený služebním orgánem o příslušníkovi HS VKR obsahující údaje o vzniku, průběhu a skončení jeho služebního poměru.
3. Podání žádosti o zpřístupnění dokumentů Od 20. září 2002 úřad přijímá žádosti o zpřístupnění dokumentů.
O jaké dokumenty lze žádat
- osobní svazek anebo svazek s osobními údaji vedený o osobě žadatele (§ 4 odst. 1 zákona),
- osobní svazek anebo svazek s osobními údaji vedený o zemřelé osobě, pokud žadatel je osobou oprávněnou uplatnit právo na ochranu osobnosti zemřelého (§ 4 odst. 2 zákona),
- osobní svazek osoby evidované jako spolupracovník HS VKR (§ 5 zákona),
- svazek s osobními údaji — zejména objektové svazky vedené na vojenské útvary, školy, vojenská zařízení apod. (§ 5 zákona),
- personální (kádrový) spis příslušníka HS VKR, který je obsažen v seznamu zveřejněném MO ČR nebo jehož jméno je obsaženo ve zpřístupňovaném dokumentu (§ 5 zákona).
Podmínky pro žadatele stanovené zákonem
- fyzická osoba starší 18 let (každá žádost),
- státní občanství ČR (žádost podle § 4 zákona),
- žadatel není ve výkonu trestu ani vazby (žádost podle § 4 zákona).
Náležitosti, jež musí dle zákona žádosti obsahovat
- jméno, příjmení, rodné číslo (nemá-li je, datum narození) a adresa žadatele (každá žádost),
- všechna státní občanství žadatele, změny jeho příjmení, jeho místo narození, trvalý pobyt na území ČR, názvy krajů jeho předchozích trvalých pobytů (žádost podle § 4 odst. 1 zákona),
- jméno, příjmení včetně změn a rodné číslo (popř. datum narození) zemřelého, všechna jeho státní občanství a místo narození, pokud žádost podá osoba oprávněná uplatnit právo na ochranu osobnosti zemřelého (manžel, manželka, syn, dcera, a není-li jich, rodiče)
a svoji oprávněnost doloží úředně ověřenou kopií úmrtního listu a rodného či oddacího listu (žádost podle § 4 odst. 2 zákona),
- příjmení, jméno a další identifikační znaky osoby, na kterou se žadatel dotazuje, zda byla evidována jako spolupracovník HS VKR (žádost podle § 5 zákona),
- název instituce nebo organizované skupiny osob, k níž se má vztahovat objektový svazek — např. názvy vojenských útvarů a zařízení, v nichž žadatel působil, apod. (žádost podle § 5 zákona),
- označení personálního spisu příslušníka HS VKR, pod kterým je uveden v seznamu zveřejněném ministerstvem (žádost podle § 5 zákona),
- úředně ověřený podpis žadatele na žádosti (není třeba, pokud žadatel podá žádost osobně v úřadu a prokáže svou totožnost — OP, cestovní pas).
4. Podání žádostí
- formuláře žádostí jsou k dispozici v úřadu nebo ke stažení zde na internetových stránkách MO ČR , je možná též volná forma žádosti,
- písemné žádosti lze podat osobně v úřadu, nebo je zaslat na adresu úřadu,
- informace týkající se žádostí též na telefonu 973 208 730 — 737.
5. Vyřízení žádostí a zpřístupnění dokumentů
- po obdržení žádosti úřad prověří, zda žadatel i jeho žádost splňují podmínky dané zákonem,
- správcům evidencí je zaslán požadavek na šetření, zda dokumenty uvedené žadatelem existují,
- úřad zašle kopii žádosti Ministerstvu vnitra — správci evidencí ostatních správ SNB (mezi Ministerstvem vnitra a Ministerstvem obrany existuje spolupráce, na jejímž základě jsou žádosti, adresované jednomu z ministerstev, zasílány také ministerstvu druhému, aby šetření v dochovaných evidencích všech správ SNB bylo úplné),
- výsledek šetření je analyzován a následně je zpracována odpověď žadateli (Ministerstvo vnitra odpoví žadateli samostatně),
- písemnou odpovědí do vlastních rukou žadatele vyřídí úřad žádosti o zpřístupnění osobních svazků ve lhůtě 90 dnů a žádosti o zpřístupnění ostatních dokumentů bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu zajistí technické možnosti,
- úřad sdělí žadateli, zda existuje evidenční záznam o jím požadovaném dokumentu. Pokud je dokument zachován, sdělí dále, kde bude žadateli zpřístupněn, pokud zachován není (byl skartován), sdělí jeho druh a v jakém období a kým byl veden. Jestliže je šetřením zjištěno, že žadatel je osobou evidovanou jako spolupracovník HS VKR, sdělí mu úřad rovněž tuto skutečnost,
- poté úřad dokumenty určené ke zpřístupnění upraví v souladu se zákonem (viz dále část 6) a následně písemně vyzve žadatele k seznámení se s nimi. Zpřístupnění dokumentů probíhá v budově úřadu a v termínu, který je stanoven ÚZD, popřípadě upraven podle časových možností žadatele a s přihlédnutím k obsahu dokumentů,
- žadatel se seznamuje s kopiemi dokumentů v elektronické podobě buď samostatně, nebo s pomocí pověřeného pracovníka úřadu,
- pokud je ve zpřístupněném dokumentu uvedeno nepravé (krycí) jméno osoby, může žadatel požádat úřad o sdělení pravého jména. Úřad jméno sdělí, pokud se jedná o osobu evidovanou jako spolupracovník HS VKR a ztotožnění jmen je možné,
- žadatel si může vyžádat 1 kopii celého zpřístupněného dokumentu nebo jeho části. Za vydání kopie se účtuje (dle Sazebníku správních poplatků) poplatek 5,— Kč za 1 stranu dokumentu,
- pro žadatele je důležitá znalost ust. § 10d odst. 3 zákona, na jehož základě Ministerstvo obrany není povinno ověřovat, zda údaje obsažené v dokumentech a údaje získané do informačního systému dokumentů ze zachovaných evidenčních pomůcek uvedených v zákoně jsou přesné či pravdivé.
6. Zveřejnění evidenčních podkladů v rozsahu objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci Hlavní správy vojenské kontrarozvědky — III. správy SNB
- dle ust. § 7 zákona vydalo MO ČR k 20. 3. 2003 tiskem a na elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných anebo zrekonstruovaných protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek HS VKR. Mají podobu seznamu osob evidovaných jako spolupracovníci HS VKR a seznamu objektových svazků,
- v seznamu osob evidovaných jako spolupracovníci HS VKR (spolupráce v kategoriích rezident, agent, informátor, držitel propůjčeného bytu a držitel konspiračního bytu) jsou zaznamenány údaje o jménu spolupracovníka, datu a místu jeho narození, jeho krycím jménu, kategorii spolupráce (druh svazku), datu zavedení svazku, údaj o tom, kdo svazek zavedl a pod jakým registračním číslem, údaj o pohybu svazku a o datu jeho archivace včetně archivního čísla, případně o skartaci svazku, pokud bylo možné tyto údaje zjistit,
- v seznamu objektových svazků jsou zaznamenány údaje o datu zavedení svazku, jeho registračním čísle, pohybu a jeho archivaci včetně archivního čísla, případně skartace svazku, pokud bylo možné tyto údaje zjistit,
- po provedení rekonstrukce další části evidenčních záznamů vydalo MO ČR v srpnu 2003 též Doplněk č. 1 a v říjnu 2004 Doplněk č. 2 k původnímu vydání seznamů. Rekonstrukce stále pokračuje na základě dostupných materiálů poskytnutých správcem evidencí HS VKR,
- základem pro zpracování seznamů byly registrační a archivní protokoly vedené HS VKR. Zahrnují údaje v časovém rozsahu od 16. června 1954 do 15. února 1990 a pro čitelnost jsou zachované v mnohdy velmi nízké kvalitě. Úřad dále pracoval se samotnými osobními a objektovými svazky s cílem potvrdit maximálně možnou věrohodnost publikovaných dat. Pro splnění požadavku § 10e zákona (státní občanství ČR) byla dále provedena kontrola všech zjištěných jmen osob v Informačním systému evidence obyvatel MV ČR. Údaje získané ze všech typů dokumentů jsou dostatečně průkazné pro věrohodné ztotožnění osob či objektů evidovaných HS VKR,
- evidenční záznamy i jejich doplňky jsou k dispozici v elektronické podobě zde na internetových stránkách MO ČR (viz titulní strana www.army.cz). Jejich tištěnou podobu úřad distribuoval široké škále adresátů v rezortu MO ČR, státním úřadům a organizacím, vysokým školám, společenským organizacím a dalším zájemcům z řad občanů ČR. K vyzvednutí jsou i nadále v úřadu,
- údaje obsažené v evidenčních záznamech je vhodné použít při vyplňování žádostí jako identifikační znaky k požadovaným osobám a objektům.
7. Ochrana osobních údajů
- úřad provádí úpravu dokumentů určených ke zpřístupnění, znečitelňuje údaje dané zákonem v souvislosti s ochranou osobních údajů,
- znečitelňují se údaje o datu narození a bydlišti jiných osob, jakož i všechny údaje o jejich soukromém a rodinném životě, jejich trestné činnosti, zdraví a majetkových poměrech. Pokud je zpřístupňovaným dokumentem kádrový (personální) spis příslušníka bezpečnostní složky, znečitelní se v něm též všechny údaje o osobách stojících mimo služební a veřejnou činnost příslušníka,
- po úpravě se dokumenty uloží na elektronické médium a připraví se ke zpřístupnění oprávněnému žadateli,
- fyzická osoba, k níž je evidován osobní svazek nebo svazek s osobními údaji, může předat ministerstvu vlastní vyjádření k obsahu svazku nebo k faktu registrace v evidenci v informačních systémech svazků HS VKR. Toto její vyjádření se následně stane nedílnou součástí dokumentu a bude zpřístupňováno oprávněným žadatelům zároveň s dokumentem nebo záznamem o evidenci,
- v elektronické podobě vydaných evidenčních záznamů je existence těchto vyjádření
a soudních rozsudků a usnesení týkajících se evidence osoby v registru svazků HS VKR vyznačena znakem * u jména dané osoby.
8. Další aktivity Úřadu směrované k veřejnosti — úřad nabízí zájemcům z řad organizací uspořádání přednášky o vzniku, organizaci, vývoji a hlavních úkolech HS VKR s cílem rozšířit informovanost o této bezpečnostní složce a o zákonu č. 107/2002 Sb.
Kontaktní osoba: Mgr. Pavel Pech, tel.: 973 208 755
Aktualizováno: 4. 2. 2005.
Vyhánění zemědělců v letech 1951-1953
Zločin proti lidskosti. Dámy a pánové, kolegové a kolegyně. Dostalo se mi té cti, abych mohl krátkou úvodní poznámkou jménem Konfederace politických vězňů přispět k vaší dnešní gremiální poradě, která má hluboký smysl pro zajištění atributu státu a to co do právnosti. Samotnou skutkovou problematikou deportace a přesunu zemědělských rodin v době totality se pro krátkost vymezeného času zabývat nemohu. O tom, kolik tento nelidský a krutý počin vyvolal tělesného a duševního utrpení, jsou důkazy obsaženy v předložených materiálech.
Tento materiál považuji za vysoce objektivní, neboť vedle kladných vyjádření obsahuje i vyjádření záporná. Domnívám se však, že pro Vaše uvažování je nutno celou problematiku rozdělit do dvou základních rovin: Ta první a základní vychází z hodnotové náplně naší Ústavy. Staví jedince — občana před stát. stát má za úkol vytvářet a chránit jeho základní přirozená práva a potřeby, aby se mohl svobodně rozvíjet. Základním dokumentem, který shrnuje tato základní práva a svobody člověka a občana je Listina základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního přádku.
Principům, v této Listině obsaženým, musí odpovídat každá zákonná interpretace nebo aplikace zákonů. Základní práva a svobody jsou lidstvu vlastní a to jako dominující právní norma, aniž y tyto principy musely být vtělovány do strohé a omezující formy zákonných ustanovení. To je ta druhá rovina. Velmi výstižně se k ní vyjádřil německý právní filozof Radbuch, kdysi svě-tový představitel právního positivismu. Positivismu se zřekla těmito slovy:
„Positivismus se svým učením \’zákon je zákon\‘ byl proti bezpráví ve formě zákona bezbranný a bezmocný. Stoupenci tohoto pojetí byli nuceni každý sebenespravedlivější zákon uznat za právo. Právní věda si musí uvědomit tisíciletou moudrost antiky, křesťanského středověku a osvícenectví, že výše než zákon stojí právo přirozené, které je nad zákonem a pro které nespravedlivost zůstává nespravedlivosti, i když se halí do pláště zákona.“
Potud citace Této citace jsem použil proto, abych dovodil, že základní práva a svobody nevznikly teprve jejich písemnou formulací, nýbrž, že zde byly vždycky s byl jako takové ctěny všemi demokratickými národy a státy. Tímto duchem je rovněž ovládáno ustanovení čl. 7 odst. 2 Mezinárodní úmluvy o lidských právech a základních svobodách ve znění pozdějších protokolů, podle kterého nic nebrání souzení a potrestání osob za jednání, nebo opomenutí, která v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle zásad uznávaných civilizovanými národy. Všimněme si této formulace, kdy se nehovoří o určitém zákone, ale důraz je položen na slovo zásady.
Jsme tedy přesvědčeni o tom, vyhánění rodin z půdy v rámci akce „K“ v letech 1951 — 1953 bylo zločinem proti lidskosti. Jedna ze zásadních námitek proti kvalifikaci tohoto zločinu jako zločinu proti lidskosti byla spatřována v tom, že nebyla splněna podmínka vázanosti tohoto činu na dobu války, nebo jeho směřování proti míru. Tato podmínka dnes již padla, neboť zločiny proti lidskosti nově definoval Statut Mezinárodního trestního soudu v r. 1998 (dále jen !Statut?).
Definice upouští podmínku ozbrojeného konfliktu a vyžaduje, aby čin byl spáchán „jako součást rozsáhlého a systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu, při vědomí existence takového útoku.“ Mezi výčtem činů podle čl. 7 odst. 2 Statutu je i “deportace nebo násilný přesun obyvatelstva“.
Tato všechna kriteria akce „K“ splňuje, jak je blíže rozvedeno v předložených materiálech. Vnitrostátní dimenze zločinu proti lidskosti ostatně vyplývá z celé hlavy X. našeho trestní-ho zákona. Nemůže být pochyb o tom, že nelidským a krutým zacházením bylo způsobeno jiným tělesné a duševní utrpení. Jak je uvedeno pod bodem 5 komentáře k odst. 1 § 259a tr. z., může jít o různé formy hrubě ponižujícího zacházení.
Akce „K“ podobným činem byla, neboť nelidské a kruté zacházení při uskutečňování vyhnání zemědělců a jejich rodin z jejich domovů a jejich násilná deportace do zcela nevyhovujících podmínek, způsobila jim nepředstavitelná tělesná a duševní utrpení. (Beck: Šámal, Púry, Rizman — komentář k trestnímu zákonu — 3. vydání). Na tento čin se potom vztahuje ustanovení § 67a tr. z., kdy uplynutím promlčecí doby nezaniká jeho trestnost.
Pokud si na “právní“ stát nechceme jen hrát, ale chceme-li naplňovat jeho hodnotový ob-sah, nelze přehlížet, jak se k tomu dnes provokativně děje, že zákon č. 198-1993 Sb. o pro-tiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu právně kvalifikoval celou éru tota-lity.
Zákon vymezuje jednotlivé zločiny a odpovědnost za jejich spáchání. V úvodu tohoto zákona se zákonodárci zavazují, že ve své další činnosti budou z tohoto zákona vycházet. Ustanovení zákona jsou křišťálově jasná, přesto námitky vyvolávalo jeho ustanovení § 5, podle kterého se do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základ-ními zásadami právního řádu demokratického státu, nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštěné obžaloby.
Ústavností zákona se zabýval ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 19/1993 k návrhu skupi-ny poslanců ne jeho zrušení. K problematice ustanovení § 5 zákona vyslovil ÚS tento právní závěr: Nezbytnou součástí pojmu promlčení trestně právního stíhání je vůle, snaha a ochota státu trestný čin stíhat. Bez tohoto předpokladu nemůže být naplněn ani obsah pojmu promlčení, ani smysl tohoto právního institutu. Teprve dlouhodobé vzájemné působení pachatele, že může být potrestán, zakládá smysl promlčení.
Pokus stát určité trestné činy a určité pacha-tele stíhat nechce, je promlčení zbytečné. V těchto případech běh promlčecí lhůty ve sku-tečnosti neexistuje a promlčení samo o sobě je fiktivní?. Potud citace. Jedna z hlavních námitek proti ustanovení § 5 cit. Zákona je poukaz na jeho rozpor s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, protože v zákoně uvedené činy jsou valnou měrou již promlčeny. I k této námitce zaujal Ústavní soud v cit. nálezu závazné stanovisko: „argument, že je promlčení institutem hmotného práva trestního není pro posouzení věci podstatný proto, že je trvalým předmětem sporu trestně-právní dogmatiky a v některých jiných demokratických státech je chápán převážně jako procesně — právní institut, ale pře-vážně proto, že ani Ústava a ani Listina neřeší otázky trestního práva, nýbrž stanoví ne-sporné základní konstitutivní principy státu a práva vůbec. …“ někteří naši právní myslitelé, jak je uvedeno v předloženém materiálu, považují ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy za svým způsobem pochybné.
V tomto ústavním článku se říká, že vykonatelná rozhodnutí ÚS za svým způsobem pochybné. V tomto ústavním článku se říká, že vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Z rozhodnutí ÚS dále tito myslitelé vylučují ?usnesení? a jako platný uznávají pouze enunciát nálezu. Tento jejich názor, jak se domníváme, byl již dávno překonán. Sám enunciát, jímž se ruší rozsudek ten a ten nic neříká o tom, proč rozsudek ruší.
Podstata je celá tvůrčí úvaha, obsa-žená ve zdůvodnění rozhodnutí, která vyúsťuje v prokázání a v kvalifikaci proti ústavnosti určitého chování. Každé jeho opakování je další a již vědomý útok proti ústavnosti. Tak je tomu se všemi nálezy ústavních soudů v Evropě a i jinde ve světě.
Proto také i výše uvede-né právní názory Ústavního soudu jsou závazné pro všechny organizace, orgány a osoby v naší republice. Nakonec je třeba ještě posoudit námitku, ž ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) znemožňuje retroaktivní účinnost zákona. Ústavní soud i v této věci vymezil podle cit. článku Listiny zpětnou účinnost a to ve dvou směrech:
- pokud jde o “trestnost činu“
- pokud jde o “ukládání trestu“
Právně dovodil, že otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím spíše otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblasti těch základních práv a svobod principielní povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listiny Základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat…
Vážení členové gremiální porady. Stojíte před závazným rozhodnutím, které zcela jist pro celou naši společnost bude mít historický význam, nikdo z nás nepochybuje o tom, že de-portace a vysídlování nevinného obyvatelstva byla jedním z nejhorších zločinů totality. Netkví jen v samotné deportaci a ve vysídlování, nýbrž v tom všem. Co to udělalo s nevinným člověkem. Vzala mu střechu nad hlavou, vytrhla ho z rodinného a rodového prostředí, obrala ho o všechny vztahy z toho vyplývající a jako bezcenný lidský odpad jej umístila do převážně nevyhovujícího prostředí při absolutním popření jeho lidské důstoj-nosti. Duševní muka a útrapy z tohoto vyplývající, byl obrovské a trvalé.
Byl to skutečně zločin, pro který přídomek „proti lidskosti“ nemůže ani vystihnout bezměrnost utrpení nejen dospělých lidí, ale převážně i malých dětí. Samozřejmě, že nemá žádného smyslu uvažovat o vině v obecném měřítku. Vezmeme-li kriteria viny, rozpracovaná německým filozofem Jasperem, potom shledáme, že tento zlo-čin proti lidskosti v sobě obsahuje všechny jím uváděné druhy viny, tj. vinu kriminální, politickou, morální a svým způsobem i metafyzickou.
Každá totalita, ať fašistická, nebo komunistická, je právě totalitou proto, že se dopouští stejných zločinů proti lidskosti. Pojem viny má však ještě další neodlučitelný vnitřní i vnější rozměr. Je jím trest. Trest jako výraz spravedlnosti, nikoliv jako nástroj pomsty. Pokud není z viny vyvozen jakýkoliv trest, byť slovního odsouzení, vina jako taková vůbec nexistuje.
Historie a spravedlnost může být vždy jen jedna. Tuto otázku nyní řešíte s plnou odpovědností nejen pro nás, ale pro všechny budoucí. Děkuji Vám za pozornost. (zapsal Zdeněk Kovařík)
Novoroční projev Prezidenta České republiky
K žádným komplikacím pro naši zemi nedošlo ani v zahraničně-politické oblasti. Zatím jen jeden a půl roku trvající členství v Evropské unii velké změny nepřineslo. Věci, které budou — k jakýmkoli významnějším efektům — vést až s jistým časovým odstupem, se teprve začaly uvádět v chod.
Po odmítnutí evropské ústavy v referendech ve Francii a Holandsku snad už konečně na téma budoucí podoby Evropské unie nastává vážně míněný dialog. Skončila éra, kdy byla o evropské integraci povolena jen jedna jediná pravda. Nasloucháno začíná být i zastáncům jiných pohledů, což je dobře, i když to přišlo s mnohaletým zpožděním.
Jak už to bývá, i v roce 2005 jsme — jako jednotlivci — prožili dobré i zlé. S radostmi a úspěchy, ale i s problémy a trápeními občanů se jako prezident republiky setkávám. Vážím si toho, že se na mne obracejí i v těchto věcech. Snažím se jim pomoci, ale současně jim říkám, že stát může ovlivnit jen některé věci a že ty hlavní závisejí na člověku samotném a na jeho rodině, přátelích, známých, spolupracovnících. Nikdo by neměl pasivně čekat na to, co pro něj udělá stát, a stejně tak vinu za svůj případný osobní neúspěch by neměl svádět na vnější okolnosti. I politici by neměli slibovat nesplnitelné a neměli by — sobě i jiným — namlouvat, že jsou schopni vyléčit všechny neduhy lidské společnosti.
Klíčem k plnému životu a k větší lidské spokojenosti je — a vždy bude —odpovědnost člověka za svůj vlastní život, spoluodpovědnost za život svých blízkých a úcta k druhému. To se snadno říká a hůře realizuje. Zejména v případě generace, která — bez své vlastní volby — většinu svého aktivního života prožila v méně šťastném období, než je to dnešní, a která se na svobodnou, a díky tomu v některých ohledech i tvrdší dobu nemohla sama dobře připravit. Na tuto generaci, na generaci našich dnešních seniorů proto nesmíme zapomínat. Nikomu z nich nesmí hrozit bezvýchodná či neřešitelná životní situace.
Nám ostatním by každodenní život neměl být státem zbytečně komplikován. Papírů, razítek, povolení či zákazů, které život neusnadňují, u nás však evidentně přibývá. Za dva a třičtvrtě roku svého prezidentství jsem dostal k podpisu téměř 350 zákonů, což si můžeme představit i tak, že každý třetí den vznikl nový zákon. Tím je zužován prostor pro svobodné jednání a podnikání lidí, tím klesá úcta k zákonům a k jejich dodržování. To změnit je velkou výzvou pro naši budoucnost.
Vážení a milí spoluobčané,
ani v roce 2006 se žádných velkých zvratů obávat nemusíme. Jsme zemí vnitřně stabilní a naši stabilitu posiluje členství v Evropské unii a v Severoatlantické alianci.
V závěru jara u nás proběhnou volby do Poslanecké sněmovny. Voliči rozhodnou o tom, zda bude dnešní směr a způsob politiky pokračovat či zda dojde ke změně. Od prezidenta republiky nelze očekávat, že bude — přímo nebo nepřímo, otevřeně či mezi řádky — naznačovat, koho mají občané volit. Odpovědnost za budoucí vývoj naší země nese sám za sebe každý jeden občan České republiky.
Tato odpovědnost je nepřenosná. Nesou ji i ti, kteří si namlouvají, že se z ní — svou neúčastí ve volbách — vyvážou. Není tomu tak. Tím, že k volbám nepůjdou, nechají za sebe volit ty, kteří k nim půjdou. Nepohrdněme proto svým hlasem pod záminkou, že znamená příliš málo a že tímto jedním hlasem výsledek voleb změněn nebude. Ani to není pravda. Ve svobodných volbách není nikdy rozhodnuto předem. Jejich výsledek se vytváří každým jedním hlasem. A navíc právě volební účast nám dává právo klást na politiky patřičně vysoké nároky.
Přejme si, aby se volební kampaň vedla férovým způsobem a ve věcném duchu. Přejme si, aby měla přednost uměřenost a slušnost. Přejme si, aby se nevolilo šikovnější zvládání mediálních vystoupení, ale důvěryhodnost, myšlenky, podstata věci. Přispějme k tomu každý z nás. Připustili-li bychom, aby byla politika vnímána jako místo, kde se normální, slušní, obyčejní, čestní a mravní lidé nemohou vyskytovat, pak politika takovou opravdu bude. Nedopusťme to. Pokusme se — v životě i v politice — čestné a férové jednání lidí odměňovat a oceňovat a zbabělému, věrolomnému a nízkému jednání nedat šanci.
Vážení a milí spoluobčané,
buďme hrdí na to, že jako občané České republiky za tuto naši zemi společně ručíme. Velmi bych si přál, abych za 365 dnů mohl z tohoto místa konstatovat, že je společenská atmosféra v zemi o poznání klidnější, tvořivější a tolerantnější, že přibylo těch, kterým se v osobním i pracovním životě daří a že se podařilo pohnout některými dlouhodobějšími problémy, které už nesnesou odkladu.
Dovolte mi, abych Vám všem do Nového roku popřál mnoho zdraví, štěstí a spokojenosti. Nám všem přeji co nejvíce vzájemného porozumění.
Zločiny komunismu — Kdo je Miroslav Kácha
?Za těch padesát let se s tím člověk vyrovná. Nejde se v tom pořád jen patlat, život jde dál… ale tu a tam se mi ve snu vrací ty ?nejhezčí? vzpomínky na výslechy a mučení… Vůbec nejošklivější sny jsem měl v prvních letech po návratu. Křičel jsem ze spaní… Některé své trýznitele jsem později potkal. Ani jsem na ně neplivl. Potkal jsem se třeba s majorem Bohatou, který mě měl ?v práci? v Domečku. Prý si mě a nic z toho, co se dělo, nepamatuje. Ve vězení jsem se setkal s prokurátorem Vašem, který má na svědomí taky smrt generála Píky. V kriminále skončil, když si to soudruzi vyřizovali se soudruhy z vlastních řad. Vaš v Leopoldově klečel na zemi a se sepjatýma rukama prosil vězně, aby ho nebili. Ale zastali se ho kněží. A potom generálové, kteří řekli: „Nešpiňte si ruce s tou vší.? Trest končí smrtí „V prosinci 1950 jsem měl dva dny vysazený okno, byl jsem jen ve spodním prádle a do cely mi padal sníh. Byl jsem znovu v Domečku u výslechů. Zatkli totiž další důstojníky z našeho případu. Říkal jsem si: Ať už to skončí, ať dostanu ten špagát, ale aspoň budu chvíli někde, kde bude trošku teplo, trošku jídla a nebudou mě tolik bít… Ve velmi špatném stavu mě vrátili v únoru do věznice v Opavě. Měl jsem TBC a trvalé zdravotní následky nesu dosud.
Seděl jsem v těch nejtěžších kriminálech. Pokus o útěk se rovnal sebevraždě. V trestním listu jsem měl napsáno: Trest končí smrtí. Za 11 let mě nedali ven na práci, byl jsem ve studené, kamenné a dobře hlídané věznici. Na lágrech to stálo asi taky za pendrek, byla tam tvrdá a nebezpečná práce, ale měli možná trochu volnost, viděli nebe… V Leopoldově nám na uvítanou řekli: Tuna zdochnětě! A pracovali na tom. Měl jsem 75 kilo. Po svou měsících už jen 53.
Ale měl jsem radost ze života i tam, i když to zní zvrhle. Třeba když jsem se mohl chvilku pohybovat venku, když mě přesouvali z ošetřovny na samotku. Svítilo sluníčko a bylo modrý nebe. Přivezli nás v červnu a na Mikuláše nás poprvé vedli do sprch. V kotli to bublalo, tekla vlažná voda. Nádhera. Nebo když nám na Štědrej den dovolili vycházku a na dvoře padal sníh….“
?Pustili nás v roce 1960. Chystala se pařížská konference a Československo bylo poslední socialistickou zemí, která ve větší míře dosud nepropustila svoje politický vězně. První do srabu, poslední ze srabu… Sváželi nás z Leopoldova náklaďákama na nádraží. Bylo tam bufé. Buřty, bílé housky, pivo! Všichni muklové jedli buřty a pili pivo. Asi nejlepší pivo, jaké jsem kdy pil.?
Co pro Miroslava Káchu znamenal listopad 1989? ?Infarkt. Doslova. Bolševici dostávali oprávněný strach, co s nima bude. Já měl tehdy takovou radost! Se ženou jsme to prožívali tak intenzivně, až to 6. prosince srdce nezvládlo. A od té doby je to pořád horší. Viníci nebyli odsouzeni a potrestáni. Spravedlnost v Čechách byla a stále je ve psí. S námi udělali krátký proces, ale s nimi ne,? říká Miroslav Kácha.
Prezident Havel ho v roce 1995 povýšil do hodnosti generálmajora a propůjčil mu Řád bílého lva.
Nepotrestaní vrazi
?Po listopadu 1989 nebyl nikdo za zločiny proti lidskosti, kterých se objektivně dopustil, potrestán,? říká Čestmír Čejka z Konfederace politických vězňů. ?Může za to kontinuita práva. Zločinci byli souzeni podle tehdy platných předpisů. Jejich činy byly v rámci těchto paragrafů promlčeny. Režim si to pojistil.? Příkladem může být kauza prokurátora Karla Vaše, zodpovědného za smrt generála Heliodora Píky. V roce 2002 byl odsouzen k sedmi letům vězení za vraždu, ale vrchní soud následně rozhodl, že jeho činy jsou promlčené a stíhání bylo zastaveno.
Zemřel genmjr. Rudolf Pernický
Bylo to poslední veřejné vystoupení generála Rudolfa Pernického.
My, co jsme ho znali osobně, budeme na ?Rudu? vzpomínat s úctou a respektem, který si za svůj příkladný život zasluhuje.
ČEST JEHO PAMÁTCE
Poslední rozloučení s generálem Rudolfem Pernickým bude v pondělí 2. ledna 2006 ve 12,oo hodin v obřadní síni Strašnického krematoria v Praze.
V pondělí 2. ledna jsme se rozloučili navždy s našim bratrem, prvnín předsedou a čestným předsedou Konfederace politických vězňů ČRS a následně ČR. Rozloučení se zúčastnilo asi sto hostů a hlavně bývalých muklů. Mezi hosty byli zástupci obou sněmoven, Ústavního soudu, ministři a další. Rozloučili se smuteční řečníci za Válečné veterány, za KPV — předsedkyně Naděžda Kavalírová, generál Radovan Procházka, generál Sedláček. četnou salvou, večerkou a státní hymnou obřad skončil. Rakev s ostatny generála Rudolfa Prenického byla uložena do hrobu na Olšanech v blízkosti jiných českých velikánů. Rudolfe ! odpočívej v pokoji!
Kdo byl generál mjr. Ing. Rudolf Pernický
Rudolf Pernický se narodil 1. července 1915 v Krhové u Valašského Meziříčí. V roce 1938 ukončil studia na Vojenské akademii v Hranicích, současně jako absolventu VŠV mu byl přiznán titul Ing.
V roce 1939 odešel přes Polsko do Francie a později do československé zahraniční vojenské jednotky. S ní zamířil v červnu 1940 do Velké Británie, kde v letech 1942 až 1944 cvičil československé parašutisty. Koncem války vedl parašutistický výsadek TUNGSTEN, který operoval v Protektorátu Čechy a Morava. 1.listopadu 1948 jsem zatčen a odsouzen Státním soudem v Praze ke 20ti letům žaláře, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv na 10 let. Ze sňatku, který uzavřel v září 1947, se 15.5.1949 narodil syn. Z trestu jsem byl propuštěn, jako tisíce jiných, na amnestii 11.5.1960. Během vězení pracoval skoro 8 let jako lamač v uranových dolech na Hor. Slavkově, v Jáchymově a Příbrami.
Po peripetiích s komunistickým režimem byl v roce 1990 povýšen do hodnosti plukovníka a o pouhý rok později se stal generálem ve výslužbě.
Od roku 1990 byl prvním předsedou Konfederace politických vězňů — ČSR a posléze byl jmenován jejím čestným předsedou.
Vyznamenání
- v roce 1945 (po válce) — 2× váleč. kříž 1939—45;
- medaile za chrabrost;
- medaile za zásluhy 1. a 2. tř.;
- pamětní medaile se štítkem F, VB; 8.5. 1991 udělen Řád M. R. Štefánika III. tř.;
- v r. 1999 Záslužný kříž ministra obrany 3. stupně
- a další tři pamětní medaile, v r. 2005 — Řád Bílého lva
Pomníky a památníky III. odboje
Pomníky a památníky III. ODBOJE
pobočka — místo — rok zřízení — druh památky
- Benešov
- Beroun — radnice 1994 — pamětní deska
Blansko — Boskovice Brno
- Bystřice p. Hostýnem — 1994 — památník
- Česká Lípa — Korozluky-obecní úřad — 1994 — pamětní deska
- Česká Lípa — Smetanovo nábř. — 1995 pomník s bustou M. Horákové
České Budějovice Děčín Domažlice Havířov — Karviná Hodonín
- Hradec Králové — budova soudu — 2000 — pamětní deska- vězněným
- Hradec Králové — Rieglovy sady —1998— pomník Obětem komunismu
- Hradec Králové — u Sokolovny — 1999 pomník tří odbojů
Cheb Chomutov Chrudim Jablonec n/Nisou Jeseník
- Jihlava-bývalý soud — 1993 — jedenáct žulových kamenů
- Jihlava-u budovy gymnazia — 1998 — smírčí kameny- u pomníku TGM
Jindřichův Hradec
- Karlovy Vary — Krušné Hory — informační desky u táborů
- Karlovy Vary — Jáchymov-náměstí u kostela — pomník a kameny táborů
Kladno
- Klatovy — Hostašovy sady — 1993 — postava ženy — smutná paní
Kolín
- Kutná Hora-radnice — 1993 — pamětní deska
Liberec
- Litomeřice-býv. Okresní úřad — 1998 — pamětní deska
Louny Mělník — Kralupy
- Mladá Boleslav-Nám.republiky — 1995 — pamětní deska
Most — Litvínov
- Náchod-park u soudu — 1997 — památník
- Nový Jičín — Kopřivnice — zákl. škola — 1995 — pamětní deska+reliéf M.Horákové
- Nový Jičín-býv. Okresní úřad — 1994 — pamětní deska
Nymburk
- Praha — Letná — 2002 — pomník Obětem komunismu
- Praha — Motol — pohřebiště
- Praha — Ďáblice — pohřebiště
- Praha — Vyšehrad — Slavín — hrob M. Horákové
- Praha — Pankrác — popraviště
- Třebíč-Václavské náměstí — 1996 — památník
- Třebíč — Lukov a Mor. Budějovice — kostel — 1995 — pamětní deska
Břeclav Frýdek — Místek Kroměříž
- Nová Paka — hotel Centrál — 1992 — pamětní deska
- Nová Paka — Rostoky u Jilemnice — 1994 — pamětní deska
- Olomouc — TGM — 1993 — pamětní deska
- Opava — nám.slezského odboje — 1995 — mramorový jehlan s nápisem
Ostrava
- Pardubice — u divadla — 2003 — pamětní deska
Pelhřimov
- Písek — Milevsko- radnice — 1994 — pamětní deska
- Písek — Křenovice — -rod.dům J.Kostohryz — 1994 — pamětní deska
- Plzeň — nám.gen.H.Píky — 1993 — památník
- Plzeň — Masarykovo nám. — 1993 — pamětní deska
- Plzeň — Horní Bříza-býv.četnická stan. — 1997 — pamětní deska
- Plzeň — Anglické nábř. — 1993 — pylon
Prachatice Prostějov Přerov
- Příbram — muzeum III.odboje
- Příbram — Lešetice — 2004 — skanzen Vojna
Rakovník Rychnov n/Kněžnou Sokolov Strakonice Svitavy
- Šumperk — radnice vestibul — 1998 — pamětní deska
Tábor Teplice Trutnov
- Turnov — Semily — Skálova ul. — 1991 — stávající památník-rozšířen
- Uherské Hradiště — 1993 — pamětní deska
Ústí n/Labem
- Ústí n/Orlicí — Zámrsk-zámek — 1998 — pamětní deska
- Ústí n/Orlicí — Vysoké Mýto — Jungman.sady — 1998 — pamětní deska
Vsetín
- Vyškov — autobusové nádraží — 1993 — pamětní deska
- Zlín — Valaěské Klobuky — 1994 — kříž bez nápisu
Znojmo
- Žatec — vestibul radnice — 1994 — pamětní deska
Žďár n/Sázavou
Bratři Mašínové — PF 2006
Milada Horáková
- Redakce DOM
- * 25. 12. 1901, Praha
- + 27. 6. 1950, Praha
- Česká právnička a politička, vystudovala práva na UK v Praze.
- 1927 až 1940: pracovnice Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy Od roku 1929: členka a funkcionářka Československé strany národně socialistické.
- 1939: se zapojila do protinacistického odboje, spolupracovala s Politickým ústředím a posléze se stala členkou vedení Petičního výboru „Věrni zůstaneme“.
- 2.8.1940: zatčena (spolu se svým manželem) gestapem, vězněna na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně.
- V říjnu 1944 odsouzena v Drážďanech k 8 letům žaláře (prokurátor navrhl trest smrti) a vězněna pak až do dubna 1945 v ženské káznici v Aichachu u Mnichova.
- 20.5.1945: se vrátila do Prahy.
- 1945 až 1948: členka ústředního výboru Československé strany národně socialistické, poslankyně národního shromáždění, předsedkyně Rady československých žen a místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů.
- Po únorovém převratu 1948: odešla z politického života (10.3.1948 se vzdala poslaneckého mandátu) a pracovala jako sociální referentka Ústředního národního výboru hlavního města Prahy.
- 27.9.1949: zatčena.
- 8.6.1950: ve vykonstruovaném procesu odsouzena za údajnou velezradu a špionáž k trestu smrti.
- 27.6.1950: popravena.