ČT 1 — 13. února 2006 ve 22,05 — „Příběhy železné opony“

Ten vězeň se podepsal jako Josef Bryks. Držitel Řádu Britského impéria, letec, o jehož odvaze v německém zajetí Angličané natočili film Srdce v zajetí.

Svým způsobem název filmu platil ještě i na Silvestra 1952. Tentokrát byl ovšem Bryks zajatcem komunistů. A to bylo horší. Nikdy už nevyjde na svobodu, nikdy nespatří manželku a dceru, nikdy nebude létat.

„Spočteme-li roky strávené v německém zajetí a v komunistickém vězení, strávil Bryks 13 roků za ostnatým drátem. Zemřel v pouhých 41 letech,“ říká historik Jiří Rajlich.

Proslavil se útěky ze zajetí Bryks, jenž se za války proslavil útěky z německého zajetí, se do komunistického vězení dostal poté, co mu nevyšel útěk přes železnou oponu. Klíčový útěk svého života zpackal. Vlastně za to nemohl, útěk vyprovokovala komunistická tajná službou a Bryks se chytil do připravené pasti.

„Vraťte knihy“, bylo smluvené heslo skupiny bývalých vojáků, kteří se pokoušeli dostat na Západ. Všichni až na jednoho měli za manželky Angličanky, a pokud je chtěli spatřit, neměli ani jinou možnou než ilegální přechod železné opony: komunistický režim jim totiž nedal pasy.

2. května 1948 ho zatkli. ?Byl jsem zajištěn v bytě v Olomouci pro podezření z příprav k útěku do zahraničí. (…) Protože jsem měl manželku anglického původu, měl jsem jediný zájem dostat se do zahraničí, abych si tam poctivou prací mohl vybudovat nový domov. Vědomě ani úmyslně jsem nechtěl poškodit vlastní rodnou zem, pro kterou jsem tolik vytrpěl za války,? psal Bryks v jednom z mnoha životopisů, které museli v komunistických kriminálech smolit nešťastní vězni, aby se tak kriticky zamýšleli nad vlastní minulostí.

Vojenský soud osvobodil, státní poslal do vězení Jenže ještě v létě 1948 to navzdory zatčení nevypadalo s Bryksem tak špatně. Komunisté tehdy neměli pod kontrolou celou justici, a tak jej Vrchní vojenský soud zprostil obžaloby. Bylo to však jen zdánlivé vítězství — po odvolání zasáhl Státní soud a poslal Brykse na deset let do vězení.

Při vstupním pohovoru ve věznici v Plzni na Borech však Bryks dá jasně najevo, co si myslí. Na otázku, co jej svedlo k trestnému činu, odpověděl: „Touha žít mezi spravedlivými lidmi, kteří si váží hrdinství a obětí, jež jsem přinesl naší vlasti — a zvláště možnost žít šťastně se svou rodinou.“

Měl právo mluvit o hrdinství. Než 4. srpna 1940 sedl do kabiny letounu s výsostnými znaky britského královského letectva, tak si na útěku z protektorátu užil své. Absolvent vojenské akademie v Hranicích a později příslušník 33. stíhací letky v hodnosti poručíka utíkal přes Maďarsko tak nešťastně, že jej v Budapešti zatkli a na tři měsíce zavřeli. Pak byl vrácen na Slovensko, ale i odtud prchl.

Útočil, i když letoun hořel Zastavil se až v Sýrii a vstoupil do cizinecké legie. A pak už ho čekala cesta do československé armády v zahraničí. Za svou vlast nebojoval dlouho. Sedmnáctý červen 1941 si velení britského letectva vybralo pro bombardování elektrárny ve Francii. Akce skončila krvavou bitvou: mezi 13 sestřelenými byl i Bryks. Ještě když jeho letoun hořel, útočil na nepřítele.

„Několik minut poté se v kabině objevil černý kouř, který mi znemožnil kontrolu přístrojů. Krátce nato vypukl oheň v kabině,“ líčil bitvu Bryks po návratu ze zajetí. V něm (nebo na útěku) stráví zbývající čtyři roky války.

Popálen, bez bot, ale jinak kupodivu zdráv, přistál na poli. Francouzi v nedaleké vesnici mu dali staré civilní šaty, ale to mu nepomohlo. Němci ho našli, zbili a poslali do zajateckého tábora. Bryksovi se však něco přece jen podařilo: zatajit svou identitu!

Kdo se bude probírat německými archivy odsouzenců k smrti za války, najde dvě jména. Jistý Ricks byl v Berlíně odsouzen k smrti provazem za pokus o útěk stíhačkou. Roku 1943 byl ve Varšavě za účast na odboji polských vlastenců odsouzen (rovněž k oběšení) Josef Blaskiewicz. Obě jména byla smyšlená a vždy šlo o jednu a tutéž osobu: o Josefa Brykse.

Po několika pokusech o útěk (jednou stíhačkou Messerschmitt, dvakrát podzemním tunelem, jednou v bečce na močůvku) se totiž Bryks dostal do Polska, do štábu tamní podzemní armády. Když se Poláci spojili vysílačkou s anglickými spojenci, domluvili dokonce jeho evakuaci do Británie.

Němci mu při výslechu probodli břicho Akce však ztroskotala a Bryks byl zatčen gestapem. Když mu při výslechu Němci ?domlouvali?, probodli mu břicho a zničili ušní bubínek. Nedoslýchal až do smrti. „5. června 1943 jsem byl v cele strašlivě zbit a kopán do břicha SS-Scharführerem Grünnem do bezvědomí,“ vypoví po návratu ze zajetí.

Nakonec (tentokrát pod jménem Bruno Sax) skončil v blázinci, ale Němci ho znovu dostali. Jeho poslední (válečný) pokus o útěk vypadal takto: „24. března jsem se s kapitánem Wilsonem zúčastnil útěku tunelem, ale z tunelu jsem nevyšel, neboť při útěku z budovy bylo na mne stříleno. Při tomto útěku se dostalo celkem 87 zajatců ven, ale 50 z nich bylo postříleno,“ vypoví po válce… Útěky za železnou oponu V letech 1948-1989 zahynulo na státní hranici při pokusech opustit socialistické Československo celkem 390 lidí.

204 zastřeleno 90 usmrceno v elektrických zátarasech 6 zabito nášlapnými minami 90 zemřelo při pronásledování pohraničníky

Z jejich smrti se před soudy zodpovídalo 11 pohraničníků.Tři z nich byli odsouzeni, dva skončili ve vězení…

To už mu hrozí nové nebezpečí. Němci odhalili jeho skutečnou identitu a poslali ho do Prahy, do obávaného Petschkova paláce, sídla gestapa. Opět mu hrozí smrt. Tentokrát ho může těšit, že ho oběsí řádně — pod jeho pravým jménem. Jenže přežije.

Lágr, v němž čeká na konec (života nebo války), osvobodí Američané a Bryks je hrdina. Doma i v Anglii. Ještě v zajateckém táboře si s ním začne dopisovat jedna Angličanka. Teď je tedy čas, aby si ji (podle všech zásad kýčovitých válečných románů) vzal za ženu, byli spolu šťastni a měli spolu dítě. Scenárista filmu Srdce v zajetí to evidentně neměl těžké.

Pak však Bryks udělá chybu: přestěhuje se s rodinou do Československa. Po únoru 1948 sice Bryks zase rodinu rychle pošle za Lamanšský průliv, sám to však už nestihne. Nejdřív dostane 10 let za pokus o útěk přes železnou oponu a pak mu přičtou dalších 20 let za údajný pokus o útěk z věznice na Borech. Měli z něho strach.

„Josef Bryks byl hrozně tvrdý. Sám k sobě. Bylo v něm cosi nezlomného. V Leopoldově válčil s dozorci, držel hladovku, chtěl do jiné trestnice. Dávali ho do korekce, ale nepřestal. Nakonec ho poslali do Jáchymova, snad aby od něho měli pokoj,“ řekne později jeho kolega (z britského letectva i z československého vězení) Josef Šišpera.

Hrdinovi puklo srdce Komunisté se mu mstí: nedovolí, aby peníze vydělané při těžbě uranu posílal své dceři do Anglie. Nakonec hrdina filmu Srdce v zajetí umře téměř symbolicky: 12. srpna 1957 mu ve vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost pukne srdce.

„Bryks zemřel a oni prováděli pitvu. Říkali mi, a byli to zkušení odborníci, že v životě neviděli tak hrozný infarkt. Srdce puklo, jako by ho někdo rozřízl skalpelem,“ vypoví po letech Bryksův spoluvězeň Zdeněk Kessler. Komunisté se pomstili ještě i na příbuzných: nevydali jim mrtvolu, aby ji mohli důstojně pohřbít.

(S využitím materiálů Státního ústředního archivu Praha a archivu Jiřího Rajlicha)

Dopis Bryksovy manželky Rudolfu Slánskému Vážený pane! Promiňte, že Vám píši, ačkoli jsem cizinka; hledáme-li však spravedlnost, necháváme formality stranou. Avšak protože jsem dříve žila v ČSR, dovolávám se Vaší pomoci: obracím se právě na Vás, neboť vím, že zaujímáte nejdůležitější postavení v KSČ, a vím, že jste patrně čestný a spravedlivý muž, zastáváte-li takovou funkci, neboť tyto vlastnosti jsou zde nejdůležitější.

Myslím, že s největší pravděpodobností již znáte případ obou shora uvedených osob a nyní jste již na ně zapomněl, neboť události v lidském životě plynou a zapomínají se téměř v mžiku: manželky a příbuzní však nemohou zapomenout a stávají se s postupem doby opravdu stále zoufalejší a stále nesnadněji usilujeme o propuštění těchto nešťastníků, těchto bývalých československých hrdinů, kteří jsou nyní neprávem vězněni: jediným jejich zločinem bylo, že se pokusili dostat pas, aby mohli žít se svými ženami v Anglii…

Byla jejich prolitá krev, strádání a útrapy nadarmo? Již se na to zapomnělo? Takto se jedná s lidmi, kteří tak mnoho trpěli pro Československo? Pane Slánský, jsou mi známy veškeré skutečnosti tohoto trapného případu a jsem hotova přijet do Prahy a vše Vám říci — tito lidé nenesou žádnou vinu, obvinění proti nim jsou fantasticky vymyšlená…

Podrobnosti o Josefu Bryksovi se dozvíte v dokumentu ve 22:05 na ČT1 — 13. února 2006.

Luděk Navara,

Psal se 29. leden 1976 a kapitán Pavel Minařík, jenž se po téměř osmi letech v zahraničí vrátil do vlasti, vystoupil na tiskové konferenci se svým příběhem. V budově Svazu československých novinářů se tehdy sešlo 137 zpravodajů ze 16 zemí. Během dvouhodinové konference Minařík odhalil „prohnilou tvář stanice Svobodná Evropa i celé československé emigrace“. Začala jeho krátká, ale hvězdná kariéra. Tvář čerstvého třicátníka s velkými brýlemi se usmívala z titulních stran deníků a televizních obrazovek celého komunistického bloku.

„Našemu rozvědčíkovi se podařilo proniknout do štvavého vysílače Svobodná Evropa,“ psal tehdejší socialistický tisk. Minařík sice řekl, že na Západě splnil svůj úkol, nebylo však snadné zjistit jaký. Ačkoliv prohlašoval, že jeho cílem bylo zničit Svobodnou Evropu, „hanbu éteru“, budova stála a stanice vysílala dál.

Minařík (narozen 29. června 1945) začínal jako elektrikář, kulisák Východočeského divadla v Hradci Králové, později hlasatel brněnské redakce Československého rozhlasu, a především jako slibný kádr StB. Komunistická rozvědka totiž potřebovala svého člověka mezi emigranty a zároveň chtěla zdiskreditovat Svobodnou Evropu. Minaříkovi dala školení pro práci v zahraničí a v roce 1969 simulovala jeho emigraci do Německa, kde se podle plánu uchytil jako hlasatel Svobodné Evropy.

V letech 1969 až 1975 od něho rozvědka dostávala stovky zpráv. Minařík měl v kádrových materiálech dovětek: „Netřeba mu zadávat úkoly, hledá si cíle sám.“ Několikrát dokonce navrhoval akci s krycím názvem Panel, při níž mělo být pomocí výbuchu vyřazeno z provozu pět vysílacích stanovišť Svobodné Evropy. Tuto akci nakonec nerealizoval, ale nápad s výbuchem v RFE provedla v dubnu 1981 prostřed­nictvím najatých teroristů rumunská tajná služba a zranila při tom čtyři lidi.

Minařík až do ledna 1976, kdy ho centrála stáhla zpátky do Československa, nevzbudil nejmenší podezření. V Německu se dokonce oženil a zařídil si vcelku pohodlný život.

Po návratu do vlasti, kdy si vychutnával chvíle slávy, na něj zatím v Německu nad vykradeným trezorem vzpomínal šéf československého vysílání a také šokovaná manželka a pár bývalých přátel, jejichž ?nechutné charaktery“ Minařík v rámci boje za socialismus pitval v médiích. „Kolik špíny, nenávisti, urážek teklo z tohoto kanálu studené války,“ napsal v knize Pohled za oponu. Jindy se svěřil, že nerad používá frází, ale „členství v KSČ pro mě znamená vše, opravdu vše“, a nechal si na hruď připnout Řád rudé hvězdy.

Veřejnými výstupy ale nemohl provokovat dlouho, protože Němci by mohli požadovat jeho vydání. Pod krycím jménem Neumann proto raději odjel na studia do Kyjeva. Po návratu pracoval na vnitru, vedl také týdeník Signál. V roce 1986 získal hodnost plukovníka.

Po převratu v roce 1989 založil bezpečnostní agenturu Mink, na niž mu ÚV KSČ přispěl několika stovkami tisíc korun. Po obvinění z obecného ohrožení v souvislosti s přípravou atentátu na RFE se dostal z vazby na kauci 400.000 korun a jako jednatel nebo společník figuroval ve firmách Invest Commercional Consulting a IGSL-CZ.

Na definitivní verdikt českých soudů, zda přípravou atentátů na Rádio Svobodná Evropa spáchal trestný čin, čeká bývalý špion patnáct let. Již v roce 1993 byl sice za tento čin odsouzen ke čtyřem rokům vězení, případ se však vrátil k doplnění. Od té doby bylo stíhání už dvakrát zastaveno, rozhodnutí vždy ale zrušil Nejvyšší soud. Již čtvrtá obžaloba na Minaříka byla podána loni v srpnu. Případ má nadále řešit brněnský městský soud. Minařík je nyní stíhán také za pojišťovací podvod ve výši několika milionů korun z roku 1996.

Autor: ČTK.