11. dubna 2006  16:10

Uherskohradišťská soudkyně Radomíra Veselá, známá z kauzy Grebeníček, svlékne do léta talár a opustí soudcovský stav. Důvodem jsou vážná pochybení ve funkci místopředsedkyně soudu. Na problémy upozornil anonym. Kontrola pak prokázala, že soudkyně dlouhodobě nezvládala svou práci.

Na problémy Veselé upozornil anonymní dopis. „Vzhledem k závažným faktům v něm uvedených brněnský krajský soud tento podnět prověřil. Paní soudkyně nezvládla práci ve funkci místopředsedkyně soudu na trestním úseku, v celé řadě případů došlo k neodůvodněným průtahům. Šlo přitom o období měsíců i roků,“ uvedl mluvčí ministra spravedlnosti Petr Dimun.

Dodal, že ministr spravedlnosti hodlal soudkyni z funkce místopředsedkyně soudu odvolat. „Této situaci předešla, když sama odstoupila,“ dodal mluvčí.

Kontrolu práce Veselé nařídila i předsedkyně uherskohradišťského soudu Marie Chmelařová. „Nebyla jsem ani překvapena, když se uvedené nedostatky objevily,“ sdělila MF DNES Chmelařová.

Soudkyně: Cítím únavu
Veselá údajně zpracovávala dvojnásobné množství případů než kolegové, výsledkem však byly neúměrné průtahy. Vesměs se pochybení týkala nástupů trestů, vyhotovení rozsudků, nařízení exekucí nebo úhrad škod.

Radomíra Veselá postihu podle Chmelařové předešla, když zaslala prezidentu republiky minulý týden rezignační dopis. „Podle zákona o soudech jí od května poběží tříměsíční výpovědní lhůta. V té by měla pochopitelně rozpracované spisy dokončit,“ upozornila Chmelařová.

Veselá potvrdila, že v létě soudcovský stav opustí. „Těch příčin bylo mnohem víc. Je to moje osobní věc, nechci to rozebírat,“ řekla MF DNES. Připustila, že práci přestala zvládat. „Nakupilo se to, cítím únavu,“ dodala.

Radomíra Veselá nastoupila jako soudkyně na uherskohradišťský soud v červnu 1993. Předtím působila na krajském státním zastupitelství. Před rokem 1989 byla členkou KSČ. — více zde

Soudkyně vedla proces s Grebeníčkem
Nejvíce se do povědomí veřejnosti zapsala v polovině minulého desetiletí, kdy dostala na starost případ někdejšího vyšetřovatele komunistické státní bezpečnosti Aloise Grebeníčka. Ten čelil obžalobě z mučení politických vězňů v uherskohradišťské věznici.

Proces však od roku 1997 fakticky nikdy nezačal, Grebeníček se kvůli špatnému zdravotnímu stavu do soudní síně nikdy nedostavil. Zemřel v červenci 2003. — více zde

Političtí vězni dávají dodnes vinu za krach procesu právě Veselé. „Musela jsem brát v potaz znalecké posudky odborníků,“ odvolává se soudkyně na lékařské nálezy, které opakovaně zdůrazňovaly neschopnost Grebeníčka zúčastnit se přelíčení.

„Paní soudkyně měla odejít z justice už dávno. Mít věc na starosti jen trochu schopnější soudce, dočkaly se Grebeníčkovy oběti alespoň morální satisfakce,“ míní právník a bývalý politický vězeň Jan Pospíšil.

Podle jeho kolegy Jana Králíka se pokusy o zahájení procesu s Grebeníčkem postupně změnily ve frašku. „Nelze to brát jinak, než jako výsměch obětem komunismu. A paní soudkyně se pod tímto faktem podepsala stěžejním způsobem.“

Zdroj: Zdeněk Matyáš MfDnes (iDnes)

text připravil Zdenek Kovařík (redakce muklove.cz)

KSS chce dať zákon o antikomunistickom odboji na Ústavný súd SR

BRATISLAVA 11. apríla (SITA) — Komunistická strana Slovenska (KSS) je prekvapená, že prezident SR Ivan Gašparovič podpísal Zákon o protikomunistickom odboji. Hneď ako zákon začne platiť, KSS ho chce napadnúť na Ústavnom súde SR, konštatoval ďalej na dnešnej tlačovej besede KSS Jozef Ševc. Komunisti podľa neho považujú zákon za protiústavný, lebo dáva na jednu úroveň vojnových veteránov a príslušníkov antikomunistického odboja. „Nikto nedefinuje, kto to je účastník protikomunistického odboja. Ten kto sa nezúčastňoval prvých májov je účastník?“, pýta sa predseda KSS.

Prezident I. Gašparovič podpísal Zákon o protikomunistickom odboji 6. apríla. Zákon má morálne oceniť tých, ktorí neváhali riskovať svoj život a osobnú slobodu pre život v slobodnej spoločnosti. Zákon považuje protikomunistický odboj za pokračovanie národného boja za oslobodenie. Protikomunistický odboj ohraničuje príchodom sovietskej armády na naše územie 6. októbra 1944 až do 17. novembra 1989, keď sa začal pád komunistického režimu.

Copyright © SITA 2006

Zdroj: www.sme.sk

Redakce muklove.cz (MK)

Ne vždycky je korektní srovnávat, že někde něco je, zatímco u nás není, ne vždycky je spravedlivé ptát se, proč jinde to jde a u nás ne. Ale tentokrát je to nutné, i když to pro nás dopadá ostudně a zejména naše poslance by měla fackovat hanba.

Oč jde? Jde o naše sousedy, s nimiž jsme ještě nedávno tvořili společný stát, měli tři čtvrtě století společnou historii. O Slovensko, které stejně tak jako nás poznamenal komunistický režim a jež tomuto režimu dodalo komunistické bossy Karola Bacílka, Viliama Širokého, Jána Ďuriše a Gustáva Husáka, zatímco my jsme dodali Klementa Gottwalda, Rudolfa Slánského, Zdeňka Nejedlého a Antonína Novotného; na obou stranách je seznam jmen samozřejmě mnohem delší.

A jde o to, že ve Slovenské republice dokázali její poslanci otevřeně přiznat, že existoval aktivní odpor proti komunistickému režimu, dokázali ho ocenit jako součást boje za svobodu a demokracii v letech studené války, dokázali označit protikomunistický odboj za pokračování národního boje za osvobození, zatímco u nás to neustále odkládáme.

V pravém slova smyslu průlomový zákon
Ve čtvrtek minulého týdne přijala Národní rada Slovenské republiky zákon o protikomunistickém odboji, nelítostně definující, co bylo podstatou a kdo byli účastníci tohoto odboje, a vytvářející základ pro péči o ně nebo o jejich památku.

Zákon vymezuje dobu odboje od 6. října 1944 do 17. listopadu 1989 a zahrnuje veřejné občanské postoje i aktivní odpor, ať již organizovaný nebo individuální, nezapomíná na členy ilegálních organizací, na politické vězně nebo občany internované z politických důvodů ani na ty, kdož byli zařazeni do vojenských táborů nucené práce nebo odvlečeni do táborů v Sovětském svazu.

Zákon uznává za účastníky protikomunistického odboje rovněž občany, kteří museli opustit republiku před hrozící perzekucí a prováděli v zahraničí činnost pro obnovu svobody a demokracie v Československu. Zákon pojmenovává rovněž další formy odboje, jako bylo autorství či šíření petic, organizování veřejných vystoupení proti komunistickému režimu a publicistická činnost.

Všechno právě vyjmenované vyvolává u českých poslanců bohužel spíš osypky a zatím žádný český politický dokument se k obdobné dikci neuchýlil. Většina z toho, o čem je slovenský zákon, je v Parlamentě České republiky tabu a překročit ho se odvažuje málokdo.

Slova z důvodové zprávy k návrhu zákona, že totalitní státní moc „vyhlásila válku vlastním občanům“, se u nás dosud nikdo do žádné právní normy neodvážil vepsat, stále jsou považována jen za názor některých publicistů.

Slovenský zákon uvádí také překážky pro přiznání postavení účastníka protikomunistického odboje. Jde jednak obecně o ty, kdož se „vědomě a aktivně podíleli na budování, rozvoji a upevňování komunistické moci“.

A jednak konkrétně o příslušníky StB a o osoby, které jsou evidovány jako její spolupracovníci, o funkcionáře KSČ nebo KSS, o příslušníky Lidových milicí, o členy Akčních výborů a prověrkových komisí z roku 1948, o členy prověrkových a normalizačních komisí po roce 1968 a o posluchače vysokých škol pro příslušníky bezpečnosti, ať již v Československu nebo v SSSR.

Současně je výslovně řečeno, že tyto překážky nemůže odstranit, i když se tito lidé za určitých okolností dostali do konfliktu s režimem a stali se jeho odpůrci.

Čili opět cosi, co je pro český parlament, prolezlý pomýlenými nebo zhrzenými komunisty, a nejen osmašedesátníky, neslušné vůbec si představit.

Slovenský zákon je v pravém smyslu slova průlomový, neboť nekončí jen pojmenováním historické skutečnosti, ale otevírá možnost dalších legislativních opatření ve prospěch odpůrců komunistické moci, počínaje tím, že kromě plné morální rehabilitace všech přiznává již nyní politickým vězňům režimu status válečných veteránů s příslušnými sociálními výhodami.

Slova, která poslanci nechtějí znát
U nás obdobná snaha skončila u toho, že v zákoně o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich byl přiznán zvláštní příspěvek k důchodu také občanům, na něž se vztahovala rehabilitace podle příslušných zákonů po roce 1990 nebo byli zařazeni v táboře nucených prací anebo vojenském táboře nucených prací nebo v centralizačním klášteře.

Nikoliv však politickým vězňům, či dokonce účastníkům protikomunistického odboje, neboť tato slova prostě čeští poslanci tvrdošíjně odmítají znát.

Přiznávat slovenským občanům postavení účastníka protikomunistického odboje bude Ústav paměti národa. Ten ústav, na nějž se tak rádi odvolávají senátoři, navrhující zákon o zřízení obdobné instituce u nás, očekávající však od ní pouze shromažďování údajů o činnosti bezpečnostních složek komunistického režimu a jejich obětech, ale ani jediným náznakem se nezmiňující o protikomunistickém odporu.

I našim senátorům je totiž zřejmě cizí to, co vepsali navrhovatelé slovenského zákona do úvodu důvodové zprávy: „Občané žijící v komunistickém systému nebyli však jen pasivními oběťmi.“

Ne vždycky je korektní srovnávat, ale tentokrát je to nutné, a naši poslanci a senátoři by se měli za své zavírání očí před historickou politickou skutečností hanbou propadnout do země.

Vladimír Bystrov (publicista)

Zdroj: http://lidovky.zpravy.cz/ln_nazory.asp?r=ln_nazory&c=A060322_090104_ln_nazory_fho

Redakce muklove.cz (MK)

ÚS částečně vyhověl Hučínovi

Brno — Ústavní soud (ÚS) dnes rozhodl, že někdejší disident a později důstojník BIS Vladimír Hučín měl být plně rehabilitován za svou činnost před rokem 1989. Rehabilitace, o kterou Hučín usiluje od roku 1993, se měla vztahovat i na nedovolené ozbrojování nebo na útok na údajného agenta StB Antonína Mikeše, nejen na šíření protisovětských letáků a verbální útoky na milicionáře. ÚS vyhověl Hučínově stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, a otevřel tak cestu k jeho úplnému očištění.
Verdikt ÚS může sloužit jako vodítko pro obecné soudy, které rozhodovaly o řadě dalších případů, v nichž figurují zbytkové, nerehabilitované tresty. Zákon o soudních rehabilitacích by se podle ÚS měl vykládat v co nejširším smyslu.

Ústavní soud při odůvodnění verdiktu odkazoval především na zákon o protiprávnosti komunistického režimu. „Účastník (Hučín) byl perzekvován, podílel se na aktivním protikomunistickém odboji,“ uvedl soudce zpravodaj Jiří Nykodým. Hučínova snaha ozbrojit se byla legitimní, neboť chtěl bojovat proti zločinnému režimu a bránit se mu.

„Je to precedentní rozhodnutí,“ řekl novinářům Hučínův obhájce Stanislav Devátý. Sám Hučín rozhodnutí označil za “naprosto pozitivní“. Podle něj jde o doklad, že v Československu existoval třetí odboj se zbraní v ruce.

Podle Devátého se nyní na soudy mohou obrátit lidé, kteří byli podobně jako Hučín sice rehabilitovaní, zůstali jim ale zbytkové tresty za některé spáchané trestné činy, které již rehabilitační soud nepovažoval za politické, ale kriminální.

Lidé, kteří byli za komunismu odsouzeni kvůli odporu proti režimu, mohli po roce 1990 požádat o soudní rehabilitaci. Často se stávalo, že soud tyto lidi rehabilitoval za trestný čin s jasným politickým podtextem, ponechal jim však trest, který se vztahoval k jeho kriminální části. Například násilí spáchané při útěku. Problémem byla skutečnost, že komunistická justice často své politické odpůrce odsuzovala právě za vykonstruovanou kriminální činnost.

„Všichni víme, že disidentská a protirežimní činnost byla kriminalizována. Soud dnes jasně řekl, že i na takovou činnost je třeba pohlížet z pohledu morálního obsahu zákona o rehabilitaci,“ řekl Devátý.

Podle člena ústředního výboru Konfederace politických vězňů Čestmíra Čejky je problém zbytkových trestů důsledkem práce justice. „V případech boje proti komunismu je rozlišování mezi politickým a klasickým trestným činem nesmysl. Období ke kterému se vztahuje nejvíce zbytkových trestů, tedy 50. léta, bylo dobou otevřeného boje s komunismem,“ řekl ČTK Čejka. Podle jeho odhadu se dnešní rozhodnutí může dotknout nejméně stovek lidí.

ÚS dnešním verdiktem přehodnotil rozhodnutí nižších soudů i Nejvyššího soudu, který nenašel souvislost mezi rehabilitovanými a nerehabilitovanými činy a ponechal v platnosti zbytkové tresty. Nejvyšší soud bude muset Hučínův případ projednat znovu a očekává se, že vezme v potaz právní názor ÚS.

Hučín již byl rehabilitován za urážky členů Lidových milicí a tisk protisovětských letáků. S těmito aktivitami podle něj přímo souvisely i další činy, které soudy tehdy kvalifikovaly jako nedovolené ozbrojování, podíl na krádeži a poškozování věci. Hučín tvrdí, že si zbraně nelegálně opatřoval jen proto, aby se mohl bránit proti případnému útoku tajné policie nebo Lidových milicí. „Pokud chtěl někdo aktivně odporovat režimu, potřeboval zbraně. A ty jsem nemohl získat jinak. Neměl jsem možnost opatřit si zbrojní průkaz. Kdybych požádal o zbraň, skončil bych nejspíš v blázinci,“ řekl novinářům Hučín.

Ukradenou loveckou kulovnicí s optickým zaměřovačem chtěl muž údajně poškodit sochu Klementa Gottwalda. Výbuch před vraty měl prý agenta Mikeše jen vystrašit a upozornit na něj veřejnost. Toto vysvětlení však soudy dosud neakceptovaly; braly v potaz jen zákon o soudních rehabilitacích, nikoliv zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Hučín stál před soudem i kvůli své činnosti v 90. letech. Letos v lednu jej přerovský soud zprostil obžaloby za údajné podněcování levicového extremismu. Obžaloba se ale odvolala.

Autor: ČTK

Redakce muklove.cz (MK)

„Samozřejmě, všechno bude v souladu se zákonem,“ uvedla. Člen rady totiž podle zákona o ČTK nesmí mít žádný finanční zájem na provozování hromadného sdělovacího prostředku, a to ani takový, který by byl dán pracovněprávním vztahem.

Rada je nyní kompletní, sedmičlenná. Mimo jiné jmenuje a odvolává generálního ředitele ČTK a schvaluje rozpočet agentury. Volební období člena rady je pětileté.

ČTK funguje na základě zákona z roku 1992, z něhož vyplývá její veřejnoprávní statut. Agentura však nedostává žádné dotace ze státního rozpočtu, nevybírá koncesionářské poplatky a veškeré náklady hradí ze své komerční činnosti.

Komunisté vydávají deník Haló noviny v nákladu kolem 33 tisíc výtisků prostřednictvím organizace Futura. Na jejich zářijové slavnosti byli pozváni nechvalně proslulí funkcionář Milouš Jakeš a Karel Hoffman.

Redaktoři stranického tisku se nevyhýbají kontroverzním výrokům. Jaroslav Kojzar ve vydání z loňského dubna například vyzdvihuje Lenina, který podle něj „byl a je i pro dnešní pravicový svět strašlivým nebezpečím.“

Nábory pracovníků Haló novin do veřejných funkcí nejsou v poslední době ojedinělé. V říjnu 2005 se stal vedoucím tiskového oddělení Úřadu vlády ČR Jiří Ovčáček, bývalý redaktor komunistického listu.

21. března 2006

Redakce muklove.cz (MK)