Po pietním aktu se uskutečnil v Knihovně K. Dvořáčka pořad dokumentů a básní, vzniklých ve vězení známými i zcela neznámými básníky. U pomníku zazněly dva krátké proslovy. Jeden pronesl starosta města dr. Petr Hájek, druhým řečníkem byl předseda pobočky KPV Vyškov. Řekl: „Vážení přítomní, pro mne jako představitele politických vězňů III. odboje je potěšením i ctí vidět, kterak významní činitelé okresu Vyškov vzdávají poctu politickým vězňům, kteří obětovali pro budoucnost národa i celé oblasti Vyškovska to nejlepší, co lze věnovat do vínku budoucím generacím: mládí, zdraví i život.

Již mnoho z našich řad odešlo za velkou oponu lidské existence, všichni bez rozdílu toužili po tom, aby naše oblast a všechny naše oblasti rozkvétaly, aby v nich panovala ekonomická, ale především duchovní a společenská svoboda, smír a vzájemná tolerance. Jako političtí vězni tvořili jsme ve stínu šibenic jednolitý celek, bez rozdílu politického, náboženského přesvědčení. To je jeden z odkazů III. odboje pro dnešek i pro budoucnost. Je to memento pro dnešní praktickou politiku na komunální a především celostátní, parlamentní a vládni úrovni. Kdybyste nahlédli do srdcí účastníků III. odboje, našli byste tam mnoho inspirace pro činnost politickou, ekonomickou, sociální: snahu o budování spravedlivé společnosti, harmonických sociálních struktur, podnikatelské aktivity,utváření státu, ciselování národního uvědomění, usilování o sjednocující vývoj Evropy, to vše najdete v osudech účastníků III. odboje. Vaše účast na tomto pietním aktu podává důkaz, že máte dobrou vůli naslouchat spravedlivému tepu skrytých i viditelných dějin, a za to vám patří dík.“

Bohumil Robeš, předseda pobočky KPV Vyškov

Úvodní projev měl předseda pobočky Zdeněk Kovařík, dále následoval projev primátora, který navázal na projev předsedy pobočky a ujistil přítomné, že toto setkání není jen symbolické položení květin, ale osobní přítomností potvrzuje, že si váží pozvání a respektuje oběti komunismu, na které by se nemělo zapomínat a zapomenout.

Setkání bylo ukončeno zpívanou státní hymnou.

Zd. K.  

Projev předsedy pobočky Zdeňka Kovaříka: 

„Vážení hosté, dámy a pánové, sestry a bratři.

Každoročně se setkáváme zde u pomníku obětem komunismu, abychom vzdali čest všem, kteří proti bolševismu bojovali. Někdo může namítnout, že to není nutné. Skutečnost je jiná a varující. Že u nás stále existuje komunistická strana, je fakt. Že v sousedních zemích bývalého východního bloku jsou ve vládách bývalí komunisté, je fakt. Že nová vláda by měly být i s komunisty, jak navrhují sociální demokraté, je fakt. Že se komunisté dostávají do rozhodujících parlamentních funkcí, je také fakt. A proto je nutno si tato fakta uvědomovat a  důsledně varovat před tímto nebezpečím. Naznačuje to i výsledek letošních parlamentních voleb, kdy levicoví sociální demokraté volby prohráli, ale výhružně prohlašovali, že si ODS, vítěz voleb, bez nich ani nos nevysmrká. To není snaha podílet se na vládnutí, ale snaha vládnout, i když nemají mandát. Jsme Konfederace politických vězňů a o politiku se evidentně zajímáme a politiku i děláme. Ukázal to i náš první máj na Letné, kde na naše politické shromáždění přišlo více než třicet tisíc občanů, i když nás, bývalých politických vězňů, je již necelých pět tisíc. Totéž se opakovalo na Žofíně, kde účast více než tisíc občanů ukázala, že nám politické uspořádání této země není lhostejné. Musíme konstatovat, že naše politické přesvědčení je pro všechny demokratické strany, upozorňuji — mimo komunistů.

V tomto měsíci se zúčastňujeme na přednáškách ve školách všech stupňů. Autenticky tak doplňujeme mezery v osnovách,  které o době po  roce 1948 nejsou — snad záměrně  — doplněny. Těmto přednáškám předchází promítání filmu, který zapůjčí Konfederace politických vězňů, nebo ho má k dispozici škola. My potom rozvineme besedu na  dané téma a velice nás překvapuje, jak studenti na naše přednášky aktivně reagují a jak málo o minulosti posledních čtyřiceti let vědí. V našem městě k osvětlení minulosti velice pomohla výstava III. odboj v Československu, která měla první vernisáž v Evropském parlamentu v červnu tohoto roku a česká premiéra byla u nás v říjnu. Záštitu nad ní převzali pánové Ing. Pavel Bradík, hejtman pan Ing. Otakar Divíšek, primátor a iniciátor pan Ing. Oldřich Vlasák, europoslanec. Návštěva více než 1400 občanů dokazuje, že tyto akce jsou potřebné a nutné, zvlášť pro školy.

Zápisy v knize návštěv dokázaly, že minulost jim není lhostejná, ale málo se o ní ví a hovoří. Výstava byla velmi aktuální připomínkou v období před  komunálními volbami a i před zítřejším dnem — dnem boje za svobodu a demokracii.

Přejeme této zemi konečně respektování výsledků ve všech volbách, protože jen to přinese klid v politické práci zvolených zástupců a jejich práci můžeme a musíme hodnotit až do voleb příštích. Politická nestabilita a vydírání nemůže přispět k rozvoji naší společnosti.

Děkuji za pozornost.“

Jeden den jáchymovských otroků

Je s podivem, kolik různých událostí, radostných dojmů, ale i bolestí a utrpení se vejde do čtyřiadvaceti hodin jednoho dne. V prostředí jáchymovských lágrů v padesátých letech minulého století, kterými prošly desítky tisíc politických vězňů-dobyvatelů uranové rudy, to byly především prožitky bolestné až kruté. Normální chod dnů byl často narušován nelidským „zpestřováním“ trestu odnětí svobody, což se projevovalo nepříznivě na zdraví odsouzenců nebo vedlo i ke ztrátě na životech.

Nejvíce koncentračních táborů, odkud odcházeli vězni na svá podzemní pracoviště, bylo rozmístěno v okolí lázeňského města Jáchymov, Horního Slavkova a Příbrami. Nesly často velmi vznešené názvy podle blízkých šachet: Rovnost, Svornost, Bratrství, Mariánská, Barbora, XII, Svatopluk, Prokop, Vojna, Bytíz a další. Těžební prostor a široký prostor v okolí byl v té době uzavřeným a přísně střeženým územím, do kterého se smělo vstupovat pouze na propustku. Ve vězeňském mundúru to šlo i bez propustky. Nadmořská výška Krušných hor až do l 000 m znamenala, že zde byly i delší a tuhé zimy, což při chatrném oblečení přinášelo vězňům další nesnáze. Často jsme se tehdy probouzeli se sněhem na dekách; pronikal tam škvírami mezi stavebními dílci baráků, ve kterých jsme byli ubytováni.

Pracovní den — někdy to byly i soboty a neděle — začínal budíčkem ranní směny. Na některých táborech, které byly ve větší vzdálenosti od šachty, se muselo vstávat už ve čtyři hodiny. Narušoval se přitom spánek odpolední směny, která se dostávala do postele až v 11 hodin večer nebo i později. Po probuzení bylo nutné provést rychle nejnutnější hygienické úkony v kapacitně nedostatečných a přeplněných společných umyvárnách a zaběhnout k táborové kuchyni pro šálek černé tekutiny. Někdy také netekla vody a přinášená káva cestou na barák vychladla. Ke kávě se zhltl kousek chleba, který byl v prvních letech na příděl. Další kousek suchého chleba se strčil do kapsy cvilinkového kabátku (v létě) nebo pevnějšího halinového saka (v zimě), aby se ta dlouhá směna mohla aspoň trochu přežít. Než byly zřízeny šatny pro vězeňské pracovní vybavení, popadly se na světnici nedosušené fárací obleky a nazuly často děravé gumové holinky a honem na nástup pracovní směny k bráně tábora, vedoucí k šachtě. Pokud bylo pracoviště v těsné blízkosti tábora — ve velkém oplocení — mohli pracovníci odcházet pouze s vedoucím směny. Na vzdálenější šachty se odcházelo koridorem mezi vysokými stěnami z ostnatého drátu za doprovodu ozbrojené eskorty se psy. Vše se provádělo v pětistupech. Z tábora Nikolaj se chodilo v sevřeném útvaru — pětistupy vězňů byly dozorci obtočeny ocelovým lanem tělo na tělo a stejným krokem se celé klubko těl muselo proplahočit k dolu Eduard, který byl vzdálen asi 1 km. Běda, kdyby někdo zakopl!

Po odchodu ranní směny z tábora byl v 6 hodin vyhlášen budíček odpolední směny. Nastalo mytí, úklid, skromná snídaně; vracela se noční směna, prováděl se sčítací nástup. který trval méně gramotným dozorcům někdy i delší dobu. Pak si konečně mohla noční směna lehnout, aby byla za několik málo hodin vyrušena obědem pro odpolední směnu. Další spánek byl neustále rušen: přicházela ranní směna, obědvalo se a na světnicích o dvanácti až osmnácti obyvatelích nastal větší pohyb a tím i větší hluk.

Mezi baráky byly pro jednotlivé ubytovny vymezeny vycházkové prostory, kde v určitých hodinách mohli odsouzení korzovat nebo v létě i posedávat. Pohyb do jiných prostor byl zakázán. Táborový řád nedovoloval ani návštěvy vězňů na jiné světnice téhož baráku. Jakékoliv přestupky se trestaly omezením nebo i delším zákazem korespondence s domovem, nepovolením návštěv s rodinnými příslušníky nebo v závažnějších případech i soudně a přesunem do jiného vězeňského zařízení, tj. do jiného tábora nebo do pevné věznice. Tvrdým a často i život ohrožujícím trestem byla korekce, která stávala obvykle na okraji tábora v blízkosti velitelství. Bylo to takové vězení ve vězení. Mohla to být jedna malá nízká betonová kobka (bunkr), kde bylo někdy namačkáno tolik vězňů, že tam mohli jen stát s ohnutou hlavou, jak tomu bylo na táboře Vojna, nebo i menší zděná stavba s několika celami. V bunkru stáli někdy trestaní provinilci ve vodě a ve vlastní moči. Ve věznicích bývala korekce v nejhlubších prostorách budovy, obvykle bez oken a bez osvětlení. Několikadenní pobyt bez stravy nebo jen s minimální dávkou potravy v těsném prostoru korekce, kde nebylo topení a kde byla jen betonová nebo vlhká hliněná podlaha, byl skutečně pravdivým vyjádřením nelidského jednání hlasatelů komunistického humanismu.

Volný čas vězňů byl podle potřeby nebo jen podle zvůle vedení tábora vyplňován mnohdy nesmyslnými brigádami v prostranství tábora nebo úpravami oplocení — např. uhrabováním písku v ostřelovacím pásmu. Chybný krok vězně mohl končit zastřelením příslušníkem ostrahy ze strážní věže. Takové případy se skutečně staly. Byly odůvodněny lživým tvrzením, že vězeň byl zastřelen při pokusu o útěk. Pracovními úkoly ve volném čase byli nejvíce šikanováni tzv. neplniči, tj. ti, kteří nezvládli splnit tvrdé pracovní normy na pracovišti. Splnit pracovní cyklus — vyfedrovat odpálenou horninu, navrtat čelbu a nechat ji odpálit — při nedostatečné stravě, v chatrném oblečení, při nedodržování bezpečnostních opatření ze strany závodu a vlivem deprimujícího nesvobodného prostředí, bylo někdy skutečně tvrdým oříškem.

Na táboře Rovnost odmítla skupina Svědků Jehovových pracovat, poněvadž nechtěli dobýváním uranové rudy přispívat k výrobě atomové pumy, jak se o to v té době snažil Sovětský svaz. Těmto odpůrcům nařídilo vedení tábora postavit se v zimě za mrazu jen ve spodním prádle do ostřelovacího pásma. Zanechali je tam po celou noc.

Na mnoha táborech byli také římskokatoličtí kněží. I ti byli tvrdě postihováni za to, že se odvažovali tajně sloužit mše svaté. Na táboře „L“, kde se drtila vysoce radioaktivní ruda, jich bylo soustředěno větší množství. Všichni vězni, kteří zde pracovali, byli vystaveni nebezpečnému záření bez jakékoliv ochrany. Z původního počtu těch, kteří zde pracovali, žijí pouze čtyři procenta.

Velmi nepříjemnou záležitostí byly řádné i mimořádné sčítací nástupy. V zimě i v létě trávili vězni někdy i celé hodiny na nástupišti, když se dozorci nemohli dopočítat přesného počtu odsouzených, nebo se stálo u šachty po skončení směny a čekalo se na někoho, kdo nestačil včas vyfárat. Mimořádný nástup byl několikrát do roka vyhlašován kvůli provedení tzv. filcunku. Při tomto aktu vtrhly smečky dozorců do prázdných baráků, prohlíželi několik málo osobních věcí vězňů a zjišťovali, zda se někde ve škvírách neukrývají nepovolené předměty. Přitom často zabavovali i povolené věci a zanechávali po sobě nepředstavitelný nepořádek. Za nalezenou bibli nebo za anglický slovník mohla být i korekce.

Pokud se při nástupu zjistilo, že skutečně někdo schází, šlo tedy o útěk jednoho či více vězňů, mohlo se s určitostí počítat s několikahodinovým nástupem. Nebral se žádný ohled na počasí a na nutnost řádného odpočinku pro práci v podzemí. Vězňům bylo jen sděleno, že budou stát tak dlouho, pokud útěkáři nebudou chyceni. Když se to pronásledovatelům podařilo, byli zastřelení vězni přineseni a zranění či zajatí útěkáři přivedeni do tábora a ukázáni nastoupeným spoluvězňům. Pokud někdo smekl před mrtvým kamarádem, byl potrestán korekcí. Nejhorší vzpomínky mají odsouzení z tábora Dvanáct, kde došlo v roce 1951 k hromadnému útěku vězňů. Celé osazenstvo tábora muselo po nepodařeném útěku defilovat před rozstřílenými těly pěti druhů a dívat se na tři zraněné nešťastníky, kteří byli dopadeni živí. Jen dva z nich to přežili; první — Karel Kukal — žije dnes ve Švýcarsku a druhý — plukovník Zdeněk Štich, který se po nezměrném mučení takřka podruhé narodil, — je zde naštěstí ještě mezi námi. Oběma je přáno vše dobré.

Vězňové z tábora Svatopluk vzpomínají také na jeden útěk. Není už známo, jak dopadl, ale nelze zapomenout, jak při mimořádném nástupu za chladného podzimního večera vyšel krásný měsíc. Všichni ho viděli i zapadat a ráno šli samozřejmě na šichtu.

Útěky, provedené v noci, byly iluminovány ohňostrojem vypalovaných světlic a raket a doprovázeny rachotem střílejících zbraní pronásledovatelů. To aby se čas při dlouhém stání trochu zkrátil.

A večer odešla noční směna a nastala noc. A přišel nový den a noc — a léta ubíhala…

L. Ž.